Mgr. Kateřina Kozlerová, 08. 10. 2019

Berlín 2019 – otevřená, multikulturní metropole, kde každý zapadne

V tomto článku se vám pokusím představit Berlín tak, aby vás to nenudilo, ale litovali jste, že jste se tam nevypravili s námi. My (směsice lidí z několika tříd) jsme se tam podívali ve dnech 16. – 18.  září. Berlín je svět sám pro sebe. Odlišný. Oproti konzervativnímu Německu je to otevřená, multikulturní metropole, kde každý zapadne. Snoubí se v něm stará německá architektura, socialistický modernismus a supermoderní mrakodrapy. Mimořádnost tohoto města je ještě umocněna tím, že bylo po 28 let rozděleno zdí. Celým městem se jako nehojící jizva dodnes táhne pás v dlažbě, který ukazuje, kudy tento symbol zla vedl.

Do Berlína jsme se rozjeli v pondělí v šest ráno. Cesta, která trvala jen sedm hodin, rychle utíkala, a tak jsme už v jednu hodinu stáli před budovou Říšského sněmu, dnešního německého parlamentu. Bundestag, jak se dnes budova nazývá, je dokonalým prolnutím stylů a architektur. Do starých obvodových zdí s vlysy v omítce a mohutnými sloupy je vsazena moderní skleněná budova s jednacím sálem a obří vyhlídkovou kupolí.

Abychom mohli vstoupit, museli jsme projít bezpečnostními kontrolami. A jelikož nikdo z výpravy nebyl převlečený terorista, mohli jsme do budovy vstoupit. Výtah nás dovezl na střechu, ze které byl výhled na celý Berlín. Jelikož stál Reichstag v blízkosti Berlínské zdi, mohli jsme si pohodlně prohlédnout jak západní, tak i východní část, a porovnat rozdíly. Do kupole byl bohužel vstup zamezen, neboť v ní zrovna probíhalo čištění.

Po opuštění nejstřeženější budovy Německa vedly naše kroky k památníku obětem holocaustu. Ten je tvořen z 2881 šedých kvádrů. Lidé mezi nimi mohou procházet, vzpomínat, probíhat, hrát na schovávanou… Není to tradiční památník, je navržen tak, aby do něj lidé mohli vstoupit.

Abychom nasáli esenci východu, vypravili jsme se k ulici Unter den Linden, na jejímž konci stojí slavná Braniborská brána. Na slavnou stavbu s kvadrigou na vrcholu dolehlo rozdělení s velkou intenzitou, nacházela se totiž přímo v pásmu smrti. Komunisté si netroufli ji zbourat, a tak ji jen obestavěli zdí.  

Bulvár Unter den Linden, po jehož stranách jsou opravdu vysázeny lípy nás zavedl k dalším pamětihodnostem, jako je kampus významné Humboldtovy univerzity nebo kostel sv. Hedviky. Za zmínku také stojí Neue Wache, stará strážnice, v jejímž interiéru se nyní nachází protiválečný pomník.

A to už vedle nás tekla řeka Spréva, která se v tomto místě dělí na dvě ramena. Prostor mezi nimi se nazývá Museumsinsel, ostrov muzeí. Jsou na něm, …. ano, muzea! Je jich celkem pět, což bychom asi nestihli projít. Spokojili jsme se tedy jen s jedním, které se jmenuje Nové muzeum. V jeho sbírkách se nachází unikátní objevy z dob Mezopotámie, Egypta, starověku. Nejslavnějším exponátem je busta královny Nefertiti, nejkrásnější ženy Egypta. V muzeu si jí velmi váží, má vlastní místnost, je vystavena v obří vitríně a nesmí se fotit…

A tak jako trůní Nefertiti v muzeu, trůní nad celým Berlínem největší stavba ve městě, zmíněná esence východu, symbol „socialistického progresivismu“ (haha), … zkrátka Berlínská televizní věž. Cestou k ní jsme samozřejmě probrali celou řadu přezdívek, které si za ta léta vydobyla, jako například chřest či papežova pomsta. Berlínská Fernsehturm se nachází na Alexanderplatzu, hlavním náměstí ve východním Berlíně. Další chloubou tehdejších vládců byly atomové hodiny Urania, nacházející se nedaleko. Ty byly symbolem kosmického věku a opět takzvaného pokroku.

Abychom se na věž dostali, museli jsme nejprve projít turniketem a poté velmi depresivně působící chodbou s bílými zdmi. Na jejím konci jsme nastoupili do rychlovýtahu. Jízda s ním byla velmi působivá. Dostali jsme i krátký komentář od personálu a hlavně jsme se mohli pokochat mechanismem výtahu. Horní část klece je totiž prosklená. Z vyhlídkové plošiny se nám otevřel pohled na celý Berlín. Na mě hodně zapůsobila hrůznost paneláků, ukazující se v celé nahotě. Naopak mě potěšil výhled na bývalé letiště Tegel, významný dopravní uzel za blokády Berlína v roce 1948.

V úterý nás autobus zavezl ke Sprévě, podél níž se dříve táhla Berlínská zeď. Část zdi byla na tomto místě ponechána, aby se ze symbolu zla stal symbol protestu proti zlu. Na zbytcích zdi se vyřádili sprejeři, kteří vytvořili spoustu obrazů na téma zrůdnosti komunistického režimu a rozdělení či znovusjednocení Německa. Úsek pomalované zdi se nazývá East Side Gallery a je památkově chráněn.

Součástí exkurze bylo i blízké město Potsdam (Postupim). V Postupimi proběhlo závěrečné jednání Velké trojky, představitelů vítězných mocností, která jasně určilo pozici Německa po válce. Konference se konala v zámku Cecilienhof, který jsme náhodou navštívili také. Konferenci režíroval Stalin, na zahradě zámku nechal pro tento vytvořit velkou rudou hvězdu z květin.

Městská brána v Postupimi se nazývá „Zmenšená Braniborská brána“. Brána je zajímavá, avšak berlínské sestře se téměř vůbec nepodobá. Za branou pokračovala dlouhá ulice s obchody, kavárnami a zakončená kostelem. Po hodinovém rozchodu jsme se u kostela všichni setkali a nastoupili do autobusu.

Jenže tu byl problém. Začalo pršet. Velmi pršet. Když jsme dojeli na další bod výpravy, k zámku Sanssouci, nebe se protrhlo. Po silnicích tekly proudy vody a deštníky to už nebraly. Návštěva tamějších zahrad trvala asi čtvrt hodiny, i to ale stačilo na to, aby byli všichni mokří. Všude.

Díkybohu, po cestě do centra Berlína se nám díky výkonnému topení autobusu povedlo téměř uschnout. Byli jsme tedy připraveni prohlédnout si nejmodernější centrum Berlína, Potsdamer Platz. Náměstí bylo po válce zničeno, pak rozděleno zdí a nyní je to centrum pokroku Německa. Já jsem využil rozchod k vyzkoušení nejrychlejšího výtahu v Evropě. Ten se nachází v cihlové budově ve tvaru písmene V. Výtah má rychlost, ... no, hodně velkou. Bylo to jako vystřelení. Jízda trvala asi 9 vteřin. Když jsme zastavili, chvíli jsem měl pocit, že letím, než si moje tělo uvědomilo že už stojíme. Což bylo doprovázeno cuknutím směrem dolů. Z vrchu budovy jsem měl celý Berlín jak na dlani. Jen ten ledový vítr. Vyhlídková plošina totiž na rozdíl od televizní věže nebyla kryt sklem, ale jen ocelovým plotem.

Dalším zážitkem byla ochutnávka currywurstu. Koupil jsem ho ve stánku poblíž náměstí. Ta paní, co ho dělala, si počínala velmi profesionálně, za dvě minuty mi podala hotový currywurst s hranolky. A byl to ten nejlepší, co jsem kdy jedl. Sice olej, ve kterém byl smažen, vypadal už dosti opotřebovaně, a ani prostředí stánku nebylo moc vábné, ale na mém žebříčku currywurstů se zařadil na první místo.

Třetí den začala naše „námořní“ oddysea. Z lodě, plující po řece Sprévě jsme si opět mohli prohlédnout architektonickou rozmanitost města. Z hladiny řeky jsme se přesunuli přes „palác čokolády“ Ritter Sport k jedné z hlavních připomínek smutné historie města, respektive jeho rozdělení. Tou je známý Checkpoint Charlie. Hraniční přechod se stal slavným tím, že tam málem začala třetí světová válka. Stály tam proti sobě tanky obou mocností- SSSR a USA. Hraniční přechod byl roku 2000 obnoven a výsledek je velmi působivý- obnovena byla i plechová cedule „Vstupujete do amerického sektoru“.  Poblíž Checkpointu se nacházelo malé muzeum Berlínské zdi, mapující osudy „útěkářů“.

Bernauer Strasse byla naším dalším cílem. Zeď ji rozdělila napůl. Pozůstatky zdi jsou tam ponechány jako památník, a člověk si může na vlastní kůži vyzkoušet, jak hrozné to muselo být, žít za zdí. Na BS je i muzeum zdi s vyhlídkovou věží, ze které je vidět zbytek „pásma smrti“. Dvě zdi a mezi nimi hlídková věž. Kvůli stavbě zdi musel být dokonce zbořen tamější kostel.

A když už jsme u boření kostelů, musíme zmínit poslední bod naší výpravy. Pamětní kostel císaře Viléma byl za války poškozen spojeneckým bombardováním. Ač poškozen, byl ponechán zbořený jako válečný pomník. Vedle kostela byla postavena v šedesátých letech postavena nová síň a zvonice. V síni jsem se byl podívat, a je to nádhera. Osmiúhelníkový, ničím nerušený prostor bez oken, jen modré sklo, takže je v celé síni přítmí. A do toho všeho visí nad oltářem zlatý Ježíš. Zvonice je postavena ve stejném stylu, stavbám se vtipně říká rtěnka a pudřenka. Jen škoda, že rtěnka je v současné době zakryta reklamou na mobily.

A nyní už byl čas se vrátit. Dokoupili jsme zásoby a mohli vyrazit na cestu domů...

                                                                                                                                 Petr Tolman (O6)


Fotogalerie zde


 

 



Copyright 1833-2019 • GDPR • Design: GZWR • Tým GZWR

Kalendář akcí
21.
ŘÍJ
Přes bariéry s policií (C4AB)
24.
ŘÍJ
Geologický blok
25.
ŘÍJ
Národní muzeum (O5)
28.
ŘÍJ
Státní svátek
29.-30.
ŘÍJ
Podzimní prázdniny
31.-1.
ŘÍJ
LIS
Ředitelské volno
4.
LIS
RP: Deadline pro podání přihlášky (O6, C2A, C2B)
4.
LIS
KMD JUNIOR: Čapek (Rokoko)
5.
LIS
Španělská kultura křížem krážem (O4)
6.
LIS
pIšQworky
13.
LIS
Čtvrtletní pedagogická rada
13.
LIS
Třídní schůzky (16:00)
14.
LIS
Projektový den k oslavám 30. výročí sametové revoluce
18.
LIS
Čtení a psaní poezie ve škole