Jak Vojta (ne)odletěl do Dubaje
19. 6. 2015 | , Josef Kubička
Je úterý 2. 6. 2015 a my pomalu kráčíme na autobusové nádraží. Zdá se, že máme štěstí. Slunce ozařuje naše kroky již od rána a nevypadá, že by se mělo před námi schovávat. Chvíli se rozhlížíme, dokud nezahlédneme povědomou tvář paní profesorky Minaříkové a další členy naší třídní exkurze. Čekáme, než dorazí zbytek, a nastupujeme do autobusu směr Zličín.
Během pár minut jsem si uvědomil, proč není dobrý nápad sedět u okénka za takhle slunečného dne. Po vystoupení z autobusu můj zrak naštěstí stále fungoval, a tak jsem mohl pokračovat s ostatními k dalšímu autobusu, který nás odvezl na letiště.
Na letišti na nás již čekal náš průvodce pan Hejduk. Nejdříve nás seznámil se základními informacemi o letišti, mezi kterými nám prozradil, kde se nachází KFC, díky čemuž jsem okamžitě poznal, že je to naprosto úžasný člověk. Poté jsme se vydali k našemu hlavnímu cíli, řídící věži. Po úspěšném průchodu bezpečnostní prohlídkou jsme se už jen potřebovali dostat nahoru. Měli jsme dvě možnosti: jet výtahem nebo jít po schodech. Výtah by nás všechny nepobral, a tak se pár odvážlivců rozhodlo jít po schodech. Již v šestém patře jsem svého rozhodnutí začal litovat, ale nakonec se mi podařilo dostat až nahoru. O něco hůře na tom byl Zbyňďa Vyskočil, který měl prý den předtím velmi náročný trénink, a proto se dostával nahoru o něco déle. Nevypadal moc dobře, tak jsme raději počkali, jestli náhodou neomdlí, a pak pokračovali v cestě.
Abychom se do hlavní řídící místnosti vešli, museli jsme být rozděleni na dvě poloviny. První polovina měla zatím možnost kochat se výhledem na celé letiště a testovat pohodlnost židlí. Druhá polovina odešla odhalovat, jak taková práce v řídící věži vypadá, a poslechla si komunikaci mezi pilotem a věží, která probíhá pouze v angličtině. Někteří z nás byli natolik uchváceni, že si hned zjišťovali, jaký je za to plat a začali přehodnocovat své budoucí studium. Po vyslechnutí všemožných zajímavostí, jsme se vrátili dolů, kde ještě zbyl čas na nějaké závěrečné otázky. Po jejich zodpovězení jsme se rozloučili s naším průvodcem, kterému chci za celou naší třídu poděkovat za skvělou prohlídku s bonusovým joggingem.
Následovala cesta autobusem zpět na Zličín, kde jsme měli rozchod, a tudíž i možnost vychutnat si oběd, prohlédnout si nové 4K televize a neúspěšně hledat těch pár stovek tisíc v peněžence. Při příchodu na zastávku jsme byli trochu zděšeni počtem lidí, kteří zde čekali, ale nakonec jsme se do autobusu vešli a dojeli v plném počtu až do Rakovníka.
Exkurze to byla opravdu nezapomenutelná. Vojtovi Porcalovi se dokonce podařilo díky jedné fotce přesvědčit několik jeho známých, že odlétá do Dubaje a to určitě není jediná událost, na kterou budeme vzpomínat.
Josef Kubička, C2B
