Vločky se tiše snášejí k zemi a člověk jihne. Běloskvoucí nádhera, radovánky, ale také laviny a kalamity. Prostě sníh. Co to vlastně je, když chumelí?

Sníh bývá považován za jeden z divů přírody. Jedná se o zmrzlou vodu, z chemického hlediska víceméně čistou. Jak se tedy liší od ledu? Krystaly vody mohou nabývat různých tvarů, od sněhových vloček přes zrna, ledové povlaky, rampouchy až po led v závislosti na fyzikálních podmínkách v době svého vzniku.

Sněhové vločky se tvoří v oblacích, asi 6 km nad povrchem Země, když se kolem zrníček prachu sráží vodní pára, která krystalizuje ve formě ledu v šesterečné krystalové soustavě. Zjednodušeně řečeno, při určité teplotě, tlaku a vlhkosti začnou uvnitř mraku mrznout malinkaté kapičky vody a stávají se z nich ledové krystalky. Ten počáteční je velký pouze 0,01 mm. Tím, že se přilepují na sebe, vzniká sněhová vločka. Když je dostatečně těžká, začne padat k zemi. Její výsledný tvar (jehlice, hvězdice, destičky, sloupky, keříčky aj.) ovlivňuje především teplota a vlhkost okolního prostředí, ale také proudění vzduchu a srážky s jinými krystaly.

Nejčastější šestiboké destičky se tvoří při teplotě oblaků kolem –3 °C, pětiboké při mrazu od 3 do 5 stupňů. Za nižších teplot převládají sloupky a jehličky, klesá-li teplota až k –14 °C, vznikají v mracích ty největší skvosty, šesticípé hvězdičky s keříčkovitými rameny. Průměrná rychlost snášející se vločky je zhruba 1,7 m/s. Každá ale padá trochu jinak – některé plachtí, jiné se zachvívají. Záleží přitom na okolní teplotě, ale také na případném znečištění ovzduší a velikosti samotné vločky, která se pohybuje kolem půl cm. Za silnějšího mrazu je vločka menší. V teplejším vzduchu se vločky spojují a vytvářejí chuchvalce o velikosti až několika cm. Největší vločka vůbec o průměru 38 cm prý spadla v americké Montaně v r. 1887.

Sněhová vločka je okouzlující výtvor přírody. Každá obsahuje asi miliardu molekul vody, jež mohou být uspořádány do nesčíslného množství podob. Ani nejmodernější technika neumí při výrobě umělého sněhu to, co dokáže vykouzlit příroda.

Tajemstvím vzniku sněhových vloček (odborně ledových dendritů) se zabýval už Aristoteles, po něm i Descartes či Kepler. I dnes víme stále málo o procesech, které propůjčují vločkám jejich jedinečnost. Zkoumá se také otázka, jak mohou krystaly sněhu ovlivňovat světové klima. Závěry jsou zatím nejednoznačné. Jisté naopak je, že podobně jako neexistují 2 stejné otisky prstů, nejsou identické ani žádné 2 sněhové vločky. Příroda prostě tvoří jen samé originály. Krásné, bílé, úchvatné, romantické…

Kamil Březina s využitím časopisu Science