Historie naší školy
Historie naší školy se začala psát na počátku 19. století. Pražský arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský z Chlumčan a Přestavlk, pro svou štědrost a dobročinnost přezdívaný „otec chudých“, složil v roce 1816 do rukou provinciála piaristů 140 tisíc vídeňských zlatých za účelem zřízení gymnázia v Liberci. Projevil přání, aby zůstal jako dárce utajen a jeho jméno bylo zveřejněno až posmrtně. Za deset let obnos díky úrokům natolik vzrostl, že bylo rozhodnuto zřídit a financovat z nadačního fondu hned dvě školy. Záměr, aby druhá škola byla zbudována v Rakovníku, prosadil u donátora Matyáš Kalina rytíř z Jäthensteinu, Chlumčanského právní poradce i důvěrný přítel. JUDr. Kalina přednášel práva na univerzitě, později v Praze provozoval úspěšnou advokátní praxi a ve vsi Kalinoves a Zvíkovec poblíž Berounky vlastnil hospodářství. Pociťoval, stejně jako jeho sousedé na okolních panstvích, nedostatek vzdělaných hospodářských pracovníků, přemluvil proto Chlumčanského, aby místo gymnázií založil raději prakticky zaměřené reálné školy, jednu v Liberci a druhou právě v Rakovníku, přirozeném centru západnější části Čech.
O reálce bylo ovšem také třeba jednat s rakovnickou městskou radou a přesvědčit ji, aby návrh akceptovala. Přínos pro město se ale zdál v nedohlednu, naopak povinnosti a finanční závazky spojené se zřízením a fungováním školy přílišné, a tak měšťané odmítli. Velmi brzy ale (zřejmě i pod tlakem či přesvědčivými argumenty několika osvícených úředníků) obrátili. Usnesli se upravit pro potřeby budoucí školy původně cisterciáckou noclehárnu (dnešní muzeum). Než se započalo s úpravami, bylo třeba splnit ještě jednu důležitou podmínku. A sice zřídit v Rakovníku čtyřtřídní hlavní školu, která měla dát studentům předpoklady ke studiu na reálce. Úřady schválily přeměnu dosavadní triviální rakovnické školy (stála před kostelem) na školu hlavní. Úřední schválení k otevření hlavní školy i zřízení reálky přišlo v roce 1828, ale průtahy kolem zajištění ubytování a platu pro šest učitelů způsobily, že hlavní škola byla vysvěcena a slavnostně otevřena teprve o rok později.
Brzy se však ukázalo, že pro účely reálné školy bude cisterciácká noclehárna nedostačující a bude třeba vystavět budovu zcela novou, což pro stavebníky znamenalo podstatně vyšší náklady. Pro stavbu bylo vybráno Zákostelí. Zakládací listina byla úřady vydána v roce 1829, samotná stavba byla zahájena po dlouhých průtazích teprve v létě roku 1832. Základy měřily 57x35m a oproti původním plánům se musely posunout severněji. Díky tomu se budova zařízla do svahu, což je dodnes patrné. Plány nám ukazují rozsáhlou dvoupatrovou budovu se širokým průčelím a kratšími postranními křídly, které spolu se svahem uzavírají dvůr.
Stavba byla finančně velmi náročná, měla poskytnout prostory pro výuku celé řady nových, prakticky zaměřených předmětů, pro kabinety na učební pomůcky, knihovnu a pracovny, dále zajistit byty pro ředitele a učitele, kterých nakonec mělo být osm. Důležitým příjmem, ze kterého byla stavba školy financována a později také udržována, byl tzv. pivní krejcar, kdy se na máz piva přirazil 1 krejcar vídeňské měny. Úřady totiž nedovolily měšťanům použít na stavbu městské důchody. Stavební materiál měšťané často dodávali z vlastních zdrojů, poskytovali zdarma povozy, stavební dříví daroval kníže Karel Egon z Fürstenberka a hrabě Antonín Meraviglia na Olešné. Použit byl i materiál ze zbourané hřbitovní zdi kolem kostela. Stavba rychle rostla a upravovalo se také její okolí. Původně plánovaná botanická zahrada před školou však nevznikla, protože půdní podklad byl nevhodný. Byla vybudována až ve čtyřicátých letech v prostoru pod kostelem (dnešní park se sochou T. G. Masaryka).
První třída první reálné školy v Čechách čítající 13 žáků byla otevřena 4. října 1833. Dnes je považována za nejstarší reálku v Čechách. Datem otevření ji sice o 3 dny předběhla pražská reálka v Mikulandské ulici, které však chyběla jakákoli organizační příprava. První rok se učilo ještě v soukromém měšťanském domě č. 33 na náměstí, samotná budova uvítala ve svých prostorách studenty o rok později. I tak bylo zapotřebí provést ještě mnoho dokončovacích prací, na něž se ovšem nedostávalo peněz. Rakovničtí měšťané přinesli další oběť a za půjčku u Spořitelny pražské ručili mimo jiné i vlastními domy. Stavba pak byla definitivně dokončena a zprovozněna v roce 1836.
Učilo se podle učební osnovy vytvořené Františkem Josefem rytířem Gerstnerem, profesorem vyšší matematiky na pražské univerzitě a ředitelem technického učiliště v Praze. Skladba předmětů byla zaměřená na praktický hospodářský život, jednalo se např. o účetnictví, vedení úředních písemností, zbožíznalství, strojnictví, stavitelství, kreslení, rýsování, kupecké počty, stereometrii, chemii, dějepis, zeměpis, náboženství. Jazykovou výuku tvořila francouzština, italština, němčina, pro české žáky se vyučovala též čeština. Přes veškeré snahy českých vzdělanců (K. Vinařický, J. Jungmann, P.J. Šafařík) o prosazení češtiny jako vyučovacího jazyka zůstávala až do roku 1862 jediným vyučovacím jazykem němčina. Jazykově českou se škola stala definitivně (po několikaletém užívání obou jazyků) až v roce 1866. Protože reálky byly zcela novým typem škol, celá léta se profesoři potýkali s nedostatkem učebnic a pomůcek, což jim nemálo ztrpčovalo život.
Výuku zajišťovali v počátečních letech podle přání dárce nejprve piaristé (v letech 1833 – 1849), po nich – když se piaristům nedostávalo učitelů - strahovští premonstráti (v letech 1849 – 1872), jejichž opat převzal také správu nadačního fondu. Z toho pak vznikala mezi měšťany a strahovskými opaty řada nedorozumění a sporů o peníze pro reálku. Jak opati, tak měšťané se neradi loučili s penězi. Hlavním důvodem odchodu premonstrátů byl trvalý nedostatek finančních prostředků, spory s měšťany i k ničemu nevedoucí vleklá jednání s úřady.
Připomeňme si, že peníze pro nadační fond pocházely z rukou pražského arcibiskupa, svěřeny byly k užití piaristickému řádu. Donátor si vymínil, že na škole financované z těchto peněz budou vyučovat pouze učitelé řádoví, duchovní. Pokud šlo o využití peněz, z fondu se původně měly hradit platy učitelů a 100 zlatých ročně bylo určeno na nákup knih a učebních pomůcek. Po odchodu řádových učitelů premonstrátský opat přislíbil dát fond k užitku reálce, ale jen za podmínky, že škola zachová katolický ráz a arcibiskupovi ponechá vliv na obsazování učitelských míst. Je pochopitelné, že škola tak byla v mnohém katolické církvi poplatná. Náboženství se vyučovalo ještě v 80. letech 19. stol. a studenti se povinně účastnili bohoslužeb. Tento trend byl udržován až do zestátnění reálky v roce 1892.
Zesvětštěním reálky v roce 1872 se poměry uklidnily, rakovnická reálka (od r. 1865 šestitřídní, tedy reálka vyšší) otevřela konečně sedmou třídu, a ukončila tak čtyřleté maturitní provizorium. Ale finanční problémy přetrvávaly a řešily se opět osvědčeným způsobem - zavedením pivního krejcaru a tu a tam státními subvencemi. Východiskem z neutěšeného stavu, kdy úřady přenášely na město další a další povinnosti vůči reálce, se městu jevilo její zestátnění, tj. převzetí reálky státem s tím, že je ochotno ji předat i s budovou. Vytrvalé úsilí, v němž byli angažováni nejen představitelé města, profesoři (především Zikmund Winter), ale mnozí politici a vysocí úředníci, přineslo výsledek až na počátku 90. let 19. st.
Po odchodu řádových učitelů se uvolnilo první patro budovy, ve kterém dříve řádoví učitelé bydleli. Přesunuly se sem třídy reálky a do přízemí se dočasně přestěhovala dívčí škola (1878-1885), pro niž se počítalo s výstavbou nové školní budovy. Světští učitelé vydali také jakýsi první školní řád nazvaný Disciplinární zákony pro žáky vyšší reálné školy. Následujícího roku (1874) byl zaveden nový vyučovací předmět - tělocvik. Žáci chodili bruslit a plavat, nové tělocvičny, postavené na dvoře reálky, se dočkali v roce 1877. Nepovinně se také vyučoval zpěv.
80. a 90. léta 19.století jsou nejen dobou rozmachu reálky, ale také samotného Rakovníka. Žáků postupně přibývalo, proto bylo nutné zřídit paralelní třídy, absolventi se dobře uplatňovali po celé monarchii i mimo ni, byli úspěšní na vysokých školách, především technikách; profesoři se kromě své učitelské práce věnovali také činnosti vědecké. Pro příklad uveďme alespoň některá jména: komeniolog prof. Josef Šmaha, paleontolog a geolog Jan Kušta, historik Zikmund Winter, matematik Antonín Sýkora. Při reálce rovněž vznikla večerní hospodářská škola. Pořádaly se přednášky, akademie, hodně se zpívalo a muzicírovalo. Škola se stala živým organizmem spjatým s kulturním životem města a neomezovala se na pouhé poskytování vzdělání. Víceméně tak pokračovala v tradici, kterou nastolil poslední z piaristických ředitelů páter Martinovský (v letech 1855-1872) – geolog a především vynikajícího skladatel duchovní hudby.
V roce 1892 se rakovnická reálka stala školou státní. Nad vchodem do budovy se zaskvěl nápis
c. k. česká škola reálná a město se konečně zbavilo neúměrné finanční zátěže, kterou pro ně provoz školy představoval. Zestátnění přineslo do školy dostatek peněz pro nutné úpravy a modernizaci. V roce 1908 začaly studovat na reálce jako privatistky s povolením hospitací také dívky.
První světová válka se zapsala do historie školy odvody studentů i profesorů, předčasnými maturitami, dobročinnými akcemi a povinnými oslavnými přednáškami o rakousko-uherských vítězstvích. Jednou měsíčně museli studenti absolvovat povinná vojenská cvičení.
Vyhlášení samostatnosti Československé republiky přivítali s nadšením i rakovničtí studenti. Staré označení nahradil nápis Státní vyšší reálná škola. Éra první republiky byla slavnostně zahájena 7. 11. 1918 zasazením dvou lip před budovou školy. V této době reálka neměla nouzi o studenty. Ve školním roce 1924/1925 ji navštěvovalo 569 studentů, z toho 97 dívek. Škola byla i nadále modernizována, postupně bylo zřízeno plynové osvětlení a zaveden elektrický proud. Od 30. let se nařízením ministerstva školství a národní osvěty zřizovala rodičovská sdružení, která se podílela na chodu školy zejména pořádáním akademií, či péčí o chudé studenty. Na reálce se kromě toho rodičovské sdružení zasadilo o to, aby sedmiletá reálka byla postupně přeměněna na osmileté státní reálné gymnázium. K této změně došlo v roce 1936. O rok později byl škole na žádost ředitelství školy a městské rady udělen čestný název Státní čs. reálné gymnasium dr. Zikmunda Wintra. Připomeňme si na tomto místě, že škola o něj přišla v době školských reforem v padesátých letech, znovu o něj požádala až při příležitosti 150. výročí založení školy v roce 1983. Od té doby škola nese název Gymnázium Zikmunda Wintra v Rakovníku.
Pohnuté období druhé republiky přineslo mnoho potíží. Vytyčení hranic Sudet pouhých 10km od Rakovníka vystavilo město prvnímu náporu velké uprchlické vlny z pohraničních oblastí. Nastaly velké zmatky díky přílivu velikého počtu studentů i profesorů, z nichž mnozí se po čase stěhovali do jiných částí republiky. Ještě těžší časy přišly během nacistické okupace. Do roku 1942 byla pozastavena výuka na 70% českých středních škol a omezen byl i počet jejich studentů např. tím, že nesměly být zřizovány paralelní třídy, nebo tím, že židovští studenti museli školy opustit. Výuka probíhala v němčině a výrazně se zúžil obsah učiva. Profesoři a zaměstnanci školy museli prokazovat svůj árijský původ, byli pravidelně zkoušeni z němčiny. Řada z nich byla perzekvována, nebo dosazena do válečné výroby. Od roku 1944 sloužily všechny školní budovy ve městě s výjimkou gymnázia jako lazarety wehrmachtu. Do budovy gymnázia byli tudíž natěsnáni žáci všech rakovnických škol. V r. 1945 se v prvním patře usídlilo německé vojsko a v další části školy byli internováni sovětští zajatci. Od druhého pololetí probíhala výuka pouze formou domácích úkolů.
Skončil protektorát, skončila válka. A opět nastala nelehká doba provizorních řešení. Studenti, kteří nemohli za okupace studovat, se vraceli do školy. Často však nastoupili o 2 -3 ročníky výš, což znamenalo, že úroveň studentů ve třídách byla značně nevyrovnaná. Okupace se také podepsala na fyzické kondici studentů. Dobové lékařské zprávy vypovídají o tom, že mládež byla nedostatečně živená. Škola si musela následně projít nelehkým obdobím národní očisty, které se protáhlo až hluboko do roku 1949 a poznamenalo mnohé profesory i studenty.
Další záznam do novodobé školní historie učinil únor 1948. Také na naší škole vznikl akční výbor, řadě profesorů bylo doporučeno, aby si do konce roku vzali dovolenou a poté byli přeřazeni na jiné školy, nebo ze školství úplně odešli. V květnu 1948 byl vyhlášen zákon o jednotné škole, který rušil první čtyři ročníky gymnázia (dnešní prima – kvarta). Snaha přiblížit se sovětskému vzoru vedla k tomu, že v roce 1953 bylo gymnázium zrušeno zcela a bylo nahrazeno jedenáctiletou střední školou. Fungovala na principu osmileté základní školy a následného tříletého středoškolského studia zakončeného maturitní zkouškou. Po čase se ukázalo, že jedenáctiletka neposkytuje studentům dostatečné vzdělání. V roce 1960 spatřila světlo světa nová reforma. Zřizovaly se základní devítileté školy a na ně navazující tříleté střední všeobecně vzdělávací školy. Od školního roku 1968/69 se naše škola změnila zpět na čtyřleté gymnázium.
Normalizační éra znamenala pro gymnázium další výměny v řadách profesorů z ideových důvodů. Důraz byl ve výuce kladen zejména na polytechnickou výchovu, pod názvem ZVOP (základy výroby a organizace práce) byl zaveden soubor předmětů, které připravovaly studenty na jejich případné budoucí povolání v průmyslu či zemědělství. Součástí byla také odborná praxe ve výrobních podnicích.
Také doba po sametové revoluci přinesla mnoho změn. Ve školním roce 1990/91 znovu ožilo nižší gymnázium. Zrušil se předmět ZVOP a posílila se výuka cizích jazyků, od 90. let je soustavně budována počítačová síť, obnovila se také zahraniční spolupráce se školou v německém Ilertisenu. Škola prošla řadou citlivých stavebních úprav. Bývalá “stupínková“ třída se změnila v aulu, z části půdního prostoru se stal ateliér, vybudovány a zařízeny byly nové šatny. Změny se týkaly hlavně vnitřního uspořádání, navenek si gymnázium uchovává svůj vzhled klasicistní budovy z 19. století a podtrhuje tak nezaměnitelný ráz historické části města.
Přestože školu spravuje už sto dvacet let stát (ministerstva školství, či od roku 2001 Středočeský kraj), nezapomínejme, jaké úsilí stálo rakovnické obyvatele její vybudování a udržování, jakou pýchou pro ně škola byla. Na závěr si připomeňme slova rakovnického kronikáře z roku 1853:
„Nebýt školy reálné, Rakovník by se zpozdil o půl století.“
Kéž by to jednou mohl napsat kronikář i o škole současné!
