V přírodě se vyskytuje jen nepatrný počet prvků ve stavu volném, elementárním, téměř ryzím. Z nich upoutaly pozornost člověka přirozeně nejprve ty, které na sebe upozornily vysokým leskem, nápadnou barvou nebo užitečnými vlastnostmi. V předhistorických dobách bylo lidstvu známo jen asi 7 chemických prvků. V Mojžíšově knize Starého zákona jsou uvedeny: zlato, stříbro, měď, železo, cín, olovo a bedil (což je pravděpodobně antimon). O všech těchto prvcích však nelze říci, že byly objeveny v pravém slova smyslu. Člověk je prostě nalézal ve volné přírodě, a když u mnohých poznal cenné a výhodné vlastnosti, vyhledával je, aby mu pomáhaly, byly mu okrasou a činily ho mocným a bohatým.

První kov s nímž se lidstvo setkalo, bylo pravděpodobně zlato. Je to krásný a věkům odolávající kov, žehnaný i proklínaný, avšak přesto horlivě hledaný a stále vzácný. Jeho zrnka, plíšky, valounky (nugety) i prach upoutávaly odedávna pozornost zářivě žlutou barvou, oslnivým leskem a nápadně velkou hmotností. Lidé jej získávali rýžováním písku z říčních náplavů a zpracovávali za studena na ozdoby již 5 až 6 tisíc let před Kristem. Teprve později se naučili tavit zlatý prach a dávat tavenině nové tvary. Staří Egypťané byli zručnými zlatotepci, nosili zlaté šperky a mrtvé vládce ukládali do hrobů s množstvím zlatých předmětů. Mumiím pozlacovali nehty na rukou i nohou a tvář zakrývali zlatými maskami. Známá je např. zlatá maska faraona Tutanchamona.

Pro zlato se vedly války, podmaňovaly národy, vraždili lidé. V Nubii, na území jižně od starověkého Egypta, dobývali zlaté bohatství vězni a váleční zajatci, někdy celé porobené kmeny či rodiny s okovy na nohou, hlídané vojáky. Pro potěchu vladařů umíraly tisíce dělníků.

Největší naleziště zlata byla v Malé Asii. Teprve asi od 2. tisíciletí př.Kr. se zlato těžilo v dolech. V 1. století po Kristu pracovalo v hispánských (Španělsko) dolech na 60 tisíc otroků a těžilo se ročně asi 7 tun zlata. V 6. století se již zlato získávalo amalgamací, tj. rozpuštěním ve rtuti a jejím následným oddestilováním z roztoku (amalgámu).

Spotřeba zlata v egyptské říši byla značná, nejvíce žlutého kovu pohltily chrámy. Pozlacovaly se celé brány, obelisky, hieroglyfy. Ve starých etruských hrobech z 8. až 4. stol. př.Kr. se našly i zlaté můstky na zubech. Pověst o plavbě řeckých hrdinů Argonautů (asi 4. – 5. stol. př.Kr.) za zlatým rounem je vlastně popis výpravy na jihozápadní svahy Kavkazu, kde proudily zlatonosné řeky. Argonauté se měli zmocnit zlata národů na březích Černého moře v Kolchidě. Při této cestě Řekové loupili „zlatá rouna“, tj. ovčí kožešiny kladené na dno řek, aby se v srsti zachytila zlatá zrnka vyplavená z písku vodním proudem. V pomalejším toku klesaly těžší částečky kovu ke dnu, kdežto lehčí písek byl unášen proudem dál.

Zlato se brzy stalo výměnným obchodním prostředkem, symbolem bohatství a moci. Původně se směňovalo zboží za zboží. Směnným prostředkem byl např. dobytek (lat. pecus a odtud pecunia, peníze), plátno (od toho slovo platit), kožešiny a zejména kov, který se snadno formuje a dělí. Nejprve to byly kousky kovů ve formě tyčí nebo cihel. První mince jako zákonná platidla vznikly u maloasijských Řeků na sklonku 7. stol. př.Kr. jako opatření k rozvoji obchodu.

Za Alexandra Velikého, krále makedonského, cena drahých kovů klesla přílivem zlata z Orientu. Římané razili první zlaté mince až roku 269 př.Kr. a zlato přiváželi z Asie, Hispánie a Galie (Francie). Zlaté mince zvané aureus razil také římský císař Nero (vládl v letech 54 – 68 po Kristu). Nejstarší zlatou mincí středověku byl florentinský zlaťák, ražený roku 1252 ve Florencii. Podle jeho vzoru dal v r. 1325 razit zlaté dukáty i český král Jan Lucemburský. Dukát pochází z Benátek, kde se objevil již roku 1284. Jiné zlaté mince se nazývaly sovereign podle toho, že právo razit je měl vladař (suverén). V Portugalsku razili guineye ze zlata z afrických kolonií Guineje. Ve Francii za vlády Ludvíků vznikly louisdory (podle označení Louis d’or – zlatý Ludvík).

Také v Čechách kvetlo rýžování zlata už v předhistorických dobách. Soudíme tak podle zlatých kroužků a drátěných svitků nalezených v Krupé u Rakovníka i jinde. Svědčí o tom také nálezy keltských mincí zvaných duhovky, roztroušených po celé české zemi a nalezených v r. 1771 u Podmokel ve zlatém pokladu keltských bojovníků v množství asi 13 tisíc kusů. Keltové pronikli ze svých sídel v Galii a střední Evropě (okolo roku 1500 až 700 př.Kr.) z Francie přes jižní Německo až do Čech. Odkud brali naši předkové zlato? V 11. století to bylo „plavené zlato“ ze zlatonosných písků řeky Otavy na Strakonicku, ve 13. století začala těžba zlata v dolech u Starého Knína na Dobříšsku a Krásné Hory, později pak v Roudném u Vlašimi a ještě později v Jílovém u Prahy. Kolem r. 1250 se prý v Čechách těžilo nejvíce zlata ze všech evropských států.

Tím, čím jsou dnes chemikové, byli ve své době alchymisté. Tehdy člověk nemohl plně chápat zákonitosti chemického dění. V četných chemických reakcích, které pozoroval kolem sebe se zatajeným dechem, viděl divotvorné jevy a mnohým sloučeninám vzniklým z těchto dějů přisuzoval nadpřirozenou moc. Z prosté chemie se stávala pozvolna tajuplná věda opředená závojem kouzla, rodila se alchymie. Alchymisté se snažili přeměnit obecné kovy ve zlato. Věřili, že existuje kouzelná látka, kámen mudrců, která dokáže nejen měnit kovy ve zlato, ale je i univerzálním lékem, který vrací tělu sílu a zdraví, udržuje věčné mládí a zajišťuje tak svému majiteli nesmrtelnost. Proto se každý alchymista snažil onen nedostižitelný kámen mudrců či elixír života získat.

Ve středověku se stala alchymie módou na šlechtických a vladařských dvorech. Mít kámen mudrců znamenalo dosáhnout bohatství a moci. Proto alchymisty podporovali hlavně panovníci, kteří potřebovali peníze a toužili po moci. Jenže k poctivým a naivně věřícím alchymistům se přidružila smečka šejdířů a podvodníků zvaných zlatoději, kteří zneužívali obecné víry v možnost přípravy umělého zlata. Do českých zemí se dostala alchymie za Karla IV, plného rozkvětu však dosáhla až v době rudolfínské, protože císař Rudolf II. byl příznivcem skutečných i domnělých věd. Při svém dvoru zřídil jakousi vědeckou akademii, kterou vedl přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku.

Úpadek víry v přeměnu obecných kovů ve zlato se datuje od konce 15. století. Pokud se některému nepoctivci podařilo zdánlivě připravit zlato, byl to důmyslný podfuk. Buď použil kelímek s dvojitým dnem, kam zlato předem vložil, nebo je vpravil nepozorovaně do taveniny dutou tyčinkou. Jindy je zase skryl v dřevěném uhlí, které potřeboval k redukci. O těchto podvodech psal také Leonardo da Vinci a o marném snažení alchymistů se zmiňuje ve svém slavném díle Labyrint světa a ráj srdce i J.A.Komenský.

Protože se zlato po celá tisíciletí nemění, není nepravděpodobné, že zlato dnešního moderního šperku patřilo kdysi egyptskému faraonovi nebo římskému senátoru, a dokonce třeba peruánskému Inkovi. Pokud se jména zlata týče, staří Egypťané je zvali nub, protože přicházelo z Nubie. Římané mu říkali aurum. Z toho také vznikl stejnojmenný latinský název zlata a značka Au. Český název zlato je ze slovanského zoloto.

Zlato se v přírodě nikdy nevyskytuje v absolutní ryzosti (100 %) a ani do oběhu v takovém stavu nikdy nepřichází; vždy je ve slitinách, smíšeno s jinými kovy. Ve stopách se nachází v popelu přesličky a v lidských vlasech, těžba z těchto zdrojů se však neprovádí. Je dokonale kujné a tažné, lze je vytepat v tak tenké lupínky (tloušťka 0,000 14 mm), že prosvítají žlutozeleně. Z 1 g zlata je možné vytáhnout drát délky až 160 m. Hustotu zlata (19,3 g.cm^-3) převyšují pouze kovy ze skupiny platiny. Vyznačuje se však jen velmi malou tvrdostí, a proto se v praxi slévá s tvrdšími kovy, s mědí, se stříbrem (elektrum), s platinou nebo niklem (bílé zlato). Chemicky reaguje pouze s lučavkou královskou, s alkalickými kyanidy a za horka s agresivním chlorem. Se rtutí tvoří pevný roztok (amalgám). Když necháme zlato na vzduchu, tak ho někdo ukradne ☺.

Náplavy poskytují dnes jen asi 10 % celkové těžby zlata na světě, která je nyní soustředěna na žíly zlatonosného křemene, které probíhají horninami zpravidla na obvodu žulových masivů. Hlavními dodavateli zlata jsou: Jihoafrická republika, Rusko (Ural, Altaj, náplavy Leny na Sibiři), USA a Kanada. Nálezy velkých valounů zlata z náplavů byla v předminulém století proslulá Austrálie, největší „kousek“ o hmotnosti 85 kg („Welcome Stranger“) byl nalezen v r. 1869 u Ballaratu ve Viktorii.

Mnoho zlata se spotřebuje k výrobě klenotů, pamětních mincí, v zubním lékařství, v elektrotechnice a ve sklářství při výrobě rubínového skla. Velká část zlatých prutů a cihel je však uschována v trezorech bank jako státní zlatý poklad a základ měny některých států.

Chemik musí být také prognostikem. Dovolil bych si proto předpovědět, že i v budoucnu bude mít zlato stále vysokou cenu, a proto uložení finančních prostředků do tohoto fascinujícího žlutého kovu je nejen v době finančních krizí tou nejlepší investicí.

Kamil Březina

s využitím publikace R. Jirkovského: Jak chemikové a fyzikové objevovali prvky, Albatros