Bára: Ještě nikdy nám brambory nechutnaly tak hořko-sladce

Naše starší florbalistky zítra vstupují do finálových bojů, a tak je ten správný čas zavzpomínat na obrovský úspěch našich mladších florbalistek ;)

Na cestu jsme se vydaly nervózní se svačinami od našich maminek, hokejkami, brankářským vybavením a masážním válcem, který vyplňoval místo u Karči v kufru. Cesta autobusem do Prahy nás částečně uvolnila a autobusem se z naší strany nesly slova: „co když vyhrajeme“ nebo „co když budeme poslední“, ze strany paní učitelek to bylo spíš: „večer si sedneme na bar“. Vzdálenost mezi Rakovníkem a Prahou se zkracovala, nervozita opět narůstala. Vykodrcaly jsme se z autobusu a rovnou zaběhly do metra, kde si po pár neúspěšných pokusech a díky radě náhodné kolemjdoucí koupily jízdenky. Ze Zličína jsme jely rovnou do Háje a z Hájí pár zastávek s MHD. Naše cesta dosáhla svého cíle a do haly jsme dorazily mezi prvními týmy, zrovna, když si Campanus nacvičoval oficiální nástup. Místní organizátorka zahájení pobíhala ze strany na stranu a svým zvučným hlasem vznášela rozkazy. My jsme mezitím, jako správné holky, stihly pořídit fotku s oficiálním maskotem (i když nás museli fotit 2x), rozebrat si svačiny, převléct se do vyfasovaných triček i najít šatnu. Po pár hodinách nás čekalo slavnostní zahájení. Působilo to jako olympiáda, samozřejmě olympiáda s daleko menším rozpočtem. Týmy za vyvolávání jejich jmen nastoupily, místní školáci zatancovali, dva zástupci (jeden za kluky, druhá za holky) odříkali přísahu o fairplay, proběhly proslovy organizátorů. Za 30 minut jsme měly hrát náš první zápas. Dostaly jsme se do svého živlu. Byly jsme připraveny střílet góly, rvát se jako lvi, tedy stručně řečeno: chtěly jsme vyhrát. Úřadující škola Campanus byla na začátek těžkým, i když ne vyloženě nehratelným soupeřem. Fanoušci tlačili tým své školy. Tleskali, ječeli, křičeli, vyvolávali jména střelců. Po třech třetinách bylo jasno.  Prohra 0:4 pro nás byla studenou sprchou a my jsme odcházely trochu zklamané do šatny, avšak naše lavička neztrácela na optimismu. Paní Hejdová a Skysláková nám říkaly, že to nevadí a příště to vyjde. A vyšlo! Holčiny z Oder, se kterými jsme se mimochodem dělily o šatnu, jsme porazily poměrně jednoznačně 4:2. Po odehraném zápase jsme hýřily optimismem a tancovaly, jako šílené, protože nám nezbývalo nic jiného. Věděly jsme, že máme šanci postoupit.

Po dalších dvou nebo třech hodinách jsme jely s úsměvy na tváři na hotel. Od této chvíle jsme nemohly dopadnout hůře než čtvrté. Připravený autobus nás hromadně odvezl do jídelny na večeři, ale po dojedení jsme se musely přemístit na hotel samy. Z plánovaného bleskového přemístění se stala noční procházka po Praze. Párkrát jsme zabočily dřív, ale všechno dobře dopadlo a my se šťastné, unavené, najedené svalily do postelí.

Ráno proběhla opět akce kulový blesk. Vstaly jsme, nasnídaly se a jely do haly. Čekal nás zápas o finále. Mladou Boleslav jsme nejednou potkaly už v krajském kole. Byly jsme připraveny do toho dát maximum a konečně je porazit. Publikum vyvolávalo jméno naší školy, rodiče křičeli, učitelé křičeli. Nestačilo to. Pokud pro nás úplně první zápas byla studená sprcha, tohle bylo potápění v mínus deseti stupních. 1:13. Ne zrovna hezký konečný výsledek. Se sklopenými hlavami jsme se vlekly do šaten. Naše oklepávání a vzpamatovávání probíhalo za neustálého pípaní našich telefonů, kde nám blízcí psali povzbudivé zprávy. Cítily jsme podporu od spolužáků, učitelů, rodičů i prarodičů, kamarádů, od místní paní učitelky, dokonce i od fanoušků (jeden z nich nám fandil, i když jsme nehrály a volal: „Joo, Rakovník!“)

Oklepaly jsme se. Znovu. Čekal nás zápas o všechno. Bronz nebo brambora. Nastoupily jsme za potlesku celé haly. Zápas začal. Školáci z Campanusu fandili celými svými hlasivkami. Ze střídačky zaznívaly pokyny. Gól následoval gól, útok proti útok. Sahaly jsme po vítězství. Chybělo málo. Skóre bylo 4:5, když zazněla konečná siréna. Nechaly jsme tam srdce i duši. Brambory nám nikdy nechutnaly tak hořko-sladce. Po skončení utkání nás opět zasypala řada telefonátů od rodičů. Pár slz ukáplo.

Když se teď ohlédneme zpátky, vidíme obrovskou podporu ze strany všech. Ve sportu nemůžeme všichni skončit první s medailemi okolo krku, proto je sport tak krásný. Děkujeme, že jsme tam mohly být, i když to nedopadlo podle našich představ. Koneckonců jsme to asi nakonec stejně vyhrály, protože oni se z těch stříbrných, zlatých, ani bronzových medailí nenají.

Bára Sekyrová (O4)