Deset měsíců v Texasu

Ondřej Michal: Naučil jsem se mít radost z maličkostí

• Jak tě napadlo odletět na rok do Texasu?

Amerika mě vždycky zajímala, chtěl jsem tam a povedlo se to prostřednictvím známých naší rodiny. Naskytla se možnost, takže jsem toho využil. Přihlásil jsem se do výměnného programu na dva semestry, tedy na deset měsíců. Jinak jsem studentem gymnázia v Rakovníku, kde jsem byl vloni ve třetím ročníku a studoval online zároveň s americkou školou.

• Kde přesně jsi studoval?

Byl jsem u známých v Austinu, hlavním městě státu Texas. Maminka z hostující ro- diny chodila kdysi na střední školu s mojí mamkou a vzala si Američana. Navíc s je- jich synem jsme chodili do prvního ročníku na základní školu.

• Měla střední škola v Austinu nějaké zaměření?

Na středních školách tam ještě žádné odborné zaměření není. Ale mohou si vybírat odborné předměty a zkoušet, co by je bavilo. Školství je tam trošku jinak odstupňováno. První stupeň je první až třetí třída, dalších pět let je druhý stupeň a pak už se jde na střední školu.

• Jak je to vlastně s organizací výměnného pobytu?

I když jsem měl domluvené ubytování v rodině, všechno bylo řešené přes agenturu, bez agentury člověk nedostane školní vízum. Musel jsem udělat testy, prokázat, že umím anglicky. Poté, co mě přijali, jsme řešili, kde budu a tak.

• S jakou znalostí angličtiny jsi odjížděl?

Myslel jsem si, že jsem v angličtině docela dobrej, ale nějaké nedostatky mi to určitě ukázalo. Americká angličtina je trochu jiná než jazyk, který se tady učíme. Ale já vlastně celý život koukám na americké filmy a seriály, takže mám americkou angličtinu dost naposlouchanou.

• Mohl jsi chodit po škole i na nějaké brigády?

Středoškoláci v USA mají zakázáno si vydělávat, žádné brigády nejsou možné.

• Co tě nejvíce ve státech překvapilo?

Jak jsou všichni hodně přátelští. Učitelé i spolužáci. Učitelé jsou na škole většinou jen jeden semestr, takže se nevytváří žádná pouta mezi pedagogy a studenty. A přesto jsou hodně přátelští. Když jsem tam přijel, učitelé většinou vůbec nevěděli, že jsem nějaký výměnný student, a přesto se o mě na škole krásně starali.

• Mohl bys školu více popsat?

Bylo nás asi 1700 studentů. Studenti nejsou rozděleni do tříd, ale podle předmětů. Takže hned první týden jsem poznal asi 700 lidí, jak jsem chodil na různé předměty. Učebny jsou podobně velké jako u nás, je tam kolem 30 lidí.

• Neměl jsi problém orientovat se v tak velkém městě?

Ze začátku hrozně. Austin má 1,5 milionu obyvatel, je to obrovské město. V Texasu se navíc nedá nikam dojít pěšky, všichni všude jezdí autem, takže jsem byl závislý na ostatních lidech. Řídit se smí od 16 let. Takže když jsme jeli na trénink, mohli mě vzít spoluhráči.

• Takže jsi v Americe i sportoval?

Hrál jsem basketbal, dostal jsem se do týmu, kde jsme měli super partu, trénovali jsme denně, každé ráno jsme měli 3 hodiny trénink, ale jak je to spojeno se školou, je to mnohem příjemnější, Takže ráno tři hodiny sportujete, pak se jdete učit do třid a odpoledne už má člověk volno.

Takže v Americe sportuje mnohem víc dětí než u nás. Jsou k tomu vlastně školou dotlačené a je tam strašně moc možností. U nás na škole jsme měli dokonce týmy lakrosu nebo vodní pólo, každé dítě dělá nějaký sport.

• Takže tlustí Američané jsou jen mezi dospělými?

To je právě zajímavé. V Americe jsou lidé buď profesionální sportovci, nebo nic. Po střední škole, když jsou dobří ve sportu, třeba dostanou nějaké stipendium na vysokou školu, a nebo s aktivním sportem skončí. V Americe neexistují žádné hobby soutěže.

• Takže okresní přebory v americké kopané se nekonají?

To vůbec. Maximálně si chodí něco zahrát do parku.

• A tys hrál basketbal i před tím?

Nehrál, naučil jsem se ho až tam. Já hrál doma volejbal, ale chlapecký tým ve volejbale na škole nebyl, tam to snad ani neexistuje, že by kluci hráli volejbal. Takže jsem si vybral basket. Ta úroveň byla obrovská, měli jsme tři trenéry jenom pro náš tým, trenér sleduje prospěch hráčů, připadal jsem si fakt jako profík.

• Co domácí úkoly a nutnost se denně učit?

Dost záleží na tom, jak student chce studovat. Dost se to dá očůrat, a když někdo nechce, tak třeba chodí do školy jen minimálně. Ale je tam hodně lidí, které studium baví a mohou si vybrat předměty, které jsou těžší a mají za to lepši kredity. Studium totiž nekončí klasickou maturitní zkouškou, studenti celé čtyři roky sbírají kredity.

• Máš o absolvování dvou semestrů nějaké potvrzení?

Dostal jsem, stejně jako všichni výměnní studenti, osvědčení, že jsem tam absolvoval rok studia. A navíc ocenění za „samé jedničky". Známkuje se pomocí písmen: A, B, C, E Procentuálně je to tak, že pokud má student hodnocení pod 70 %, už propadá, 70 až 80 % je céčko, 80 až 90 béčko a 90 až 100% áčko. Já se držel nad těmi 90 %.

• Co vaši? Nebáli se o tebe?

Mamka úplně klidná nebyla, taťka to vzal trochu líp. Určitě si uvědomovali, že mi to něco dá, že to bude obrovská zkušenost, ale samozřejmě se mi stýskalo a rodičům taky. Byl jsem tam od srpna do začátku června.

• Takže i Vánoce bez rodiny?

Znal jsem hostitelskou rodinu, takže to mi moc pomohlo. Že bych tam každý večer brečel, to určitě ne. Navíc jsme mohli snadno komunikovat a přes videohovory jsme se viděli docela často.

• Máš stejně dobré výsledky i tady?

Tak to úplně ne (směje se). Po návratu jsem musel dělat rozdílové zkoušky a prokázat, že jsem se něco naučil. Snažím se s tím nějak poprat, takže dvojky, trojky, ale dá se to. V angličtině jsem se dost zlepšil.

• Jaké máš další studijní plány?

Musím přiznat, že mě výměnný pobyt dost naklepl, že bych chtěl jet znovu studovat do Ameriky, ale finančně je to hodně náročné. Střední škola se tam neplatí, ale univerzita už ano. Američani si na studium berou půjčky. Takže spíše budu studovat tady.

• Ale střední školy jsou tam zdarma?

To ano, ale za výměnný program jsme museli zaplatit docela vysokou částku, platili jsme agentuře kolem 150 tisíc, plus mi rodiče posílali peníze na stravu apod.

• Jak bys definoval největší rozdíl mezi americkým a naším způsobem života?

Určitě ta auta. Tady si člověk dojde do obchodu. Tam je ale všechno strašně z ruky. Zrovna v Texasu to dospělo tak daleko, že když jde člověk po ulici, lidi si myslí, že je bezdomovec, protože nemá auto.

• Co výlety?

Jeli jsme na Vánoce za příbuznými hostující rodiny do Tennessee. Tam je oproti Texasu větší zima, takže to bylo o Vánoce krásně zasněžené. To byla paráda.

• A jak se ti vlastně líbil Texas?

To bylo nádherný, celý rok teplo, kolem třiceti stupňů, v létě i víc, jen v zimě klesla teplota tak na 10°C, mrazy byly jen týden, ale zbytek roku krásně teplo. Ale je to strašná placka, všechno na rovině.

• Co otázka bezpečnosti?

Záleží, v jaké čtvrti žiješ. Já žil v přátelské čtvrti kousek od školy. Takže jsem nic špatného osobně nezažil. Ale zrovna, když jsem odlétal, tak jednoho klučinu, kterého jsem znal, zastřelili. Prý byli v baru s partou, v 5 hodin ráno odcházeli připiti, dělali se zbraněmi nějaké hlouposti a jedna holčina zastřelila svého přítele. Se zbraněmi je obrovský problém. Není tam žádné omezení, komu je 18, může jít do obchodu, ukázat občanku a koupit si zbraň. A navíc ji každý může nosit otevřeně za páskem.

• Přesto bys podobný výměnný pobyt doporučil?

Určitě, je to obrovská zkušenost. Tady je běžný člověk sociálně v pořádku. Tam je obrovské procento lidi, kteří žiji od výplaty k výplatě. Půlka mého basketbalového týmu měla rodiče, kteří na tom nebyli sociálně dobře. A druhá polovina byli milionáři. A všichni se potkávají v jedné škole. Soukromé školy tam sice také jsou, ale není běžné, že by na ně děti chodily. Spíše studují na školách, které mají blízko bydliště. Měli jsme spoluhráče, na kterého jsme se na jeho narozeniny museli složit. Darovali jsme mu poukázku do obchodu, aby si mohl koupit potraviny. Porovnání těch dvou světů mi hrozně otevřelo oči. Naučil jsem se mít radost z maličkosti, začal jsem si věci uvědomovat v jiných souvislostech.

Pavel Sklenička, foto archiv -om-

Zdroj: Týdeník Raport https://raport.cz/noviny

Publikováno se svolením autora