Ve stavu beztíže je vám lehko – fyzicky i psychicky

Se souhlasem autorky Barbory Knotové Vaicové zveřejňujeme rozhovor s Metodějem Svobodou, který byl publikovám v týdeníku Raport 23. 9. 2025

Šel jsem po chodbě a pan školník na mě zavolal

Stav beztíže dobře znají astronauti z vesmírných stanic. Shrstkou vybraných žáků, studentů a celebrit jej prostřednictvím mise Zero-G zažil sedmnáctiletý student rakovnického gymnázia Metoděj Svoboda. Jak se na akci připravoval? Chtěl by se díky tomu dát na dráhu astronauta?

• Metoději, mohl byste se nám krátce představit?
Jsem studentem Gymnázia Zikmunda Wintra v Rakovníku a zároveň jsem člověk, který má rád nové příležitosti a výzvy. Spolu s bráchou jsme dvakrát po sobě vyhráli nadnárodní kolo soutěže Prezentiáda, kde soupeří české a slovenské týmy. Letos už jsme akci moderovali, protože bratr je na vysoké škole, a tak jsme se spolu nemohli zúčastnit jako soutěžící. Kromě toho s bráchou děláme různé workshopy, přednášky a moderujeme konference. Ve volném čase hraju na kytaru, skládám vlastní písně a sportuju.

• Jak to jde dohromady se studiem na gymnáziu?
Teď už dobře, díky možnosti individuálního studijního plánu. To musím opravdu vyzdvihnout, že podpora od školy je úžasná a velmi dobře si uvědomuju, že to není samozřejmost. Díky tomu se můžu rozvíjet v různých oblastech, protože hledám směr, kterým se budu chtít profilovat. Aktuálně mám ještě stáž na Ústavu organické chemie a biochemie, kde dělám výzkum. Moje cesta pořád hodně krystalizuje. Jednu dobu to byla právě biochemie, jindy matematika, pro kterou mám velkou vášeň, ale i psychologie nebo management.

• Pojďme k misi Zero-G. Jak jste se o ni dozvěděl?
Šel jsem po chodbě ve škole a náš pan školník – pan Lechnýř – na mě zavolal, že o misi Zero-G viděl reportáž v televizi a jestli to nechci zkusit. Řekl jsem si, proč ne. Česko není žádná vesmírná velmoc, ale měli jsme ve vesmíru Vladimíra Remka a budeme mít Aleše Svobodu. Tak jsem si řekl, že bych mohl podobnou zkušenost se stavem beztíže udělat i já. I když výrazně blíže zemi.

• Jaký byl výběr účastníků?
Trvalo to půl roku a celkem jsme prošli šesti koly. Jednalo se o takovou astronautskou přípravku. Nejprve jsme museli vyplnit osobní dotazník a natočili s námi videa. Na to se často zapomíná, ale schopnost mluvit a prezentovat se je významnou součástí práce astronauta. Popularizace a medializace úspěchů ve vesmíru je důležitá pro prestiž každé země. Následně nás čekaly testy v angličtině, kognitivní testy (myšlenkové a poznávací schopnosti člověka), následně fyzické testy a osobní pohovor.

• Co bylo těžší?
Fyzické testy nebyly nijak extrémně náročné, ale to říkám jako člověk, který sportuje, žije aktivně a na ty testy jsem se připravoval. Důležitá byla hodnota VO2 max, což je údaj, který říká, kolik kyslíku je tělo schopné zpracovat. Prošli jsme si upraveným armádním cvičením na obratnost a obecným testem síly. Co mě ale překvapilo, byl osobní pohovor, kdy nám vlastně 40 minut říkali, že jsme kničemu amy jsme měli umět pod takovým stresem fungovat. Přiznávám, že to nebylo vůbec příjemné.

• Jaká zkouška následovala po této části?
To byl survival kemp (kemp přežití), který byl pod vedením Armády České republiky. Během tří dnů nás připravovali na to, jak přežít, ale také jak se chovat v krizových situacích, jak si připravit a použít KPZ (krabičku poslední záchrany), jak si v přírodě připravit přístřeší a další.

• Jak jste postupoval jednotlivými koly? Odpadala konkurence?
Na začátku bylo 861 lidí ve věku 13–19 let z celé republiky. Po prvním kolenás bylo 250 a dále 100, 50 a 26. Původně nám oznámili, že poletí 20 lidí. Na kempu nás bylo 26, a tak jsme čekali další vyřazení. Po skončení kempu odvezli spolu 20 lidí na jeden hotel a 6 na jiný. Při vyhlašování nám tam dali 6 židlí na jednu stranu a 20 na druhou. Bylo jasné, že všichni neprojdeme. Při vyhlášení se ukázalo, že letí všichni, což vedlo k docela velkému výbuchu emocí. Následovala tisková konference, oficiální setkání s prezidentem Petrem Pavlem a druhý den už samotná příprava a let.
• Letěly s vámi různé celebrity. Ty už s vámi byly během výcviku?
Poslední fáze přípravy na let jsme se zúčastnili všichni spolu. Byli tam s námi influenceři Mikýř a Kovy, z České televize tam byl Vladimír Kořen a ještě třeba Daniel Stach. Základním vybavením pro každého byla lehká snídaně plná sacharidů (cukrů) a dávka Kinedrylu proti nevolnosti. Dostali jsme také instrukce, jak se chovat ve stavu beztíže a že třeba není dobré hýbat hlavou, protože by se člověku mohlo udělat nevolno.

• Jaké to bylo v letadle?
Nastoupili jsme do letadla francouzské firmy, která v něm provádí různé pokusy. Pro náš účel bylo letadlo vyklizené od technického vybavení a bezpečnostně uzpůsobeno na lidi ve stavu beztíže. Let řídili Francouzi – letadlo mělo hned tři piloty, kteří s námi komunikovali v angličtině. Nasedli jsme do sedaček a po vystoupání do požadované výšky (kdesi nad Krkonošemi a Orlickými horami) jsme si lehli na zem. Pak nastalo přetížení, kdy jsem v přepočtu vážil asi 130 kg. To nebylo moc příjemné a ve chvíli, kdy jsme dostali informaci, že přichází stav beztíže, jsme si to už jen užívali. Nejprve takové tři testovací stavy a potom už to byly úseky dlouhé 22 sekund, kterých bylo celkem 13.

• A jak byste své pocity popsal? Trošku se to podobá tomu, když jedete autem zRudy naRakovník a na kopečcích v lese vás to trochu nadzvedne. Vletadle je to ovšem mnohem intenzivnější. Pro mě to bylo ještě zvláštnější, protože jsem v letadle nikdy neletěl. Když to přišlo, byl to neskutečný všeprostupující pocit celého těla. Není to totiž jenom o tom, že se vznášíte v prostoru, ale žádnou zátěž necítí ani vaše orgány – je vám zkrátka úplně lehko po všech stránkách.

• Zvládli to všichni v pořádku? Nejmladší účastníci bohužel zažívali žaludeční nevolnost. Jeden tak byl skoro celou dobu pouze na sedadle a do pytlíku chytal, co šlo. Samozřejmě on měl ten pocit z letu úplně jiný a stav beztíže si vyzkoušel z trochu jiného úhlu.

• Co bylo hlavním cílem tohoto letu? Především šlo o motivaci studentů – nejen finalistů, ale všech, kteří by mohli mít nějaký zájem o vesmír. Česká republika – ipřestože není žádný gigant, co vysílá vlastní rakety –, je na tom v rámci vesmírného výzkumu velmi dobře. Od našeho vstupu do ESA (Evropská kosmická agentura) jsme se zapojili do více než 600 projektů. Máme vlastní družice, vyrábějí se u nás součástky pro konstrukci raketoplánů.

• Máte nějakou osobní ambici v tomto odvětví působit?
Přiznám se, že mě to až tak neláká. Asi nepotřebuji být astronaut, spíš mě zajímají přízemní věci. Doslova. Nadruhou stranu, dokud si to člověk nezkusí, neví.

Barbora Knotová Vaicová

Lehli jsme si na zem
Letadlo začalo prudce stoupat a odpočítávali jsme: 10, 5, 4, 3, 2, 1 – a najednou jsme letěli vzhůru, sledovali úhel stoupání: 30, 40, 50 stupňů. Při padesáti zazněl povel „injection“ a letadlo přešlo na balistickou křivku. Od té chvíle jsme byli ve stavu beztíže – letadlo vlastně jen kopírovalo náš volný pád. Piloti musí neustále korigovat let kvůli odporu vzduchu; kdyby bylo ve vzduchu vakuum, letadlo by prostě padalo po své křivce. Každý ze tří pilotů ovládá jednu část letu – naklánění do stran, dopředu a dozadu a zrychlování.