Matematika je všude… aneb druhý výlet Klubu mladých diváků

Čtyřikrát týdně jsme utvrzováni v tom, že matematika je opravdu všude. Devadesát procent z nás neočekává, že se nám to potvrdí i v normálním životě. Ale stalo se. Matematika si totiž našla svou cestu i do divadelního představení. Máme ale to štěstí!

„Když se ocitneš v noci sama, je nejlepší dělat matematiku!“

Aneb takto Klub mladých diváků vyrazil na druhé představené sezóny, konkrétně do divadla Rokoko na hru Důkaz. Důkaz byl poprvé uveden na parketách manhattanského divadla v roce 2000 a za jeho scénářem stojí dnes už úspěšný dramatik David Auburn. Ten už se svou první hrou, Skyscraper, získal značný úspěch, ale s Důkazem doslova prorazil a právě Důkaz ho tolik proslavil. Od svého uvedení na scénu získal Důkaz hned několik ocenění a můžete ho shlédnout na parketách divadel po celém světě, a dokonce i ve filmové podobě, kde hlavní roli ztvárnila populární herečka Gwyneth Paltrow, která za svůj výkon byla nominována na Zlatý glóbus. Ono totiž pravdu není divu, že se hra stala tak úspěšnou…

Důkaz vypráví o mladé dívce, talentované a geniální matematičce Catherine, která svůj talent a zájem pro matematiku zdědila po otci. Kvůli němu ale Catherine vysokou školu nedostudovala, protože otec onemocněl a potřeboval péči a Catherine ho odmítla umístit do nějakého ústavu, na čemž trvala její sestra Claire. Díky Catherine tak prožil otec krásný poslední rok svého života. Od jeho smrti přežívá Catherine sama a nedokáže se vůbec začlenit zpátky do normálního života. Jejímu nakloněnému stavu rozhodně nenapomáhá sestřino rýpání, která kvůli pohřbu přijela do Chicaga. Claire s ní totiž jedná jako s labilním člověkem, který se ve svých myšlenkách začíná pomalu ztrácet. Do komplikované situace se ještě Catherine seznamuje s otcovým studentem Halem, který jí přemluvil, aby ho nechala nahlédnout na otcovy sešity s poznámkami. Hal věří, že v nich najde něco zásadního a úžasného… nějaký zázračný důkaz. A to už je na Catherine opravdu moc, zvláštně když i po jeho smrti jí otec přinese láhev šampaňského k narozeninám a poté si s ním jen tak povídá.

Matematika je hrou propletena od začátku až do konce a z počátku se zdá být i dokonce jejím hlavním tématem, ale není tomu tak. Matematika totiž není všude a nestojí vždy za každým problémem (tohle asi schytám, že paní profesorko?). Catherine, její otec a Hal by se mohli zabývat čímkoliv: fyzikou, literaturou, chemií, hudbou… a stejně by měli ty samé problémy a hra by vypadala úplně stejně. V ní jde totiž o psychiku a o to, co s člověkem dokáže udělat genialita a jeho vášeň pro nějakou věc.

Veronika Kubařová, rakovnická rodačka, odvedla v roli Catherine výbornou práci. Skvěle střídala normalitu, šílenost a všechny další stránky své postavy, až se divák často lekal, když najednou začala ječet, pobíhat po jevišti anebo něčím po někom házet. Její opatrovnickou a trochu úzkoprsou sestru Claire zahrála Stanislava Jachnická, jejich otce pak Oldřich Vízner a mladého studenta matematiky ztvárnil Martin Písařík. Ano, v celé hře hráli pouze čtyři herci, ale zvládli to rozhodně na výbornou.

Přestože by hra rozhodně nemusela být o matematice, rozhodně tak díky ní vznikly vtipy a situace, nad kterými se zasmějí i nematematici. Celkově bylo téma hry a její poselství podáno divákovo s jakýmsi nadhledem, kdy postavy dokázaly utrousit vtipnou poznámku i v tu nejvypjatější situaci a následně se okamžitě zase zvládli vrátit do tragického konceptu příběhu. Vznikala pak velice zajímavá atmosféra, u které jste si nebyli jistí, jestli se nejdřív máte smát nebo naopak plakat. Hra byla ale skvěle vyvážená a přináší důležitou zprávu pro každého svého diváka.

„Co asi tak zbývá matematikovi po padesátce jiného, než učit na gymnáziu?“

Zdroj fotografie: http://www.mestskadivadlaprazska.cz/inscenace/32/Dukaz/

Hanka Trsková, O7