Ve světě temnoty

V pátek 22. 11. 2013 navštívil biologický seminář 3. a 4. ročníku Neviditelnou výstavu. Po příjezdu nás trochu pobuřovalo, že jsme nemohli zablokovat uličky, ve kterých jsme čekali, až nás na výstavu pustí. Později  nám však došlo, že to bylo opravdu odůvodněné. Vstoupili jsme do naprosté tmy. Bylo nás tam osm a tma nás děsila. Přivítal nás příjemný hlas, který se stal na hodinu naší navigací ve světě nevidomých. Najednou mě kdosi chytil za ruku, byl to náš průvodce. Ruku mi přilepil na zeď a já velice rychle pochopila, že jediný možný způsob, jak najít cestu ke ztracenému světlu, bude maximální využití ostatních smyslů - sluchu a hmatu.

První místnost, kam jsme vstoupili, byl byt. Prošli jsme šatnou, kuchyní, obývacím pokojem, koupelnou a ti z nás, kteří se nepřerazili o umyvadlo, se mohli „podívat“ i na terasu. V kuchyni při ohmatávání nádobí jsem si uvědomila, že bych si nenatočila ani sklenici vody, natož něco uvařila. A když si uvědomím, že celý byt je v podstatě pro nevidomého známé prostředí, a já zakopla hned o první židli v předsíni, nedovedu si představit, co nás čeká na ulici. Tak to pojďme zkusit. Vyšli jsme ven z bytu. Museli jsme se pustit levou rukou zdi a přejít na druhou stranu. Moje ruce jsou ale příliš krátké. Neustále si říkám, kde už bude ta zeď? Nesoustředím se na nic jiného. Jenom na tu  zeď, zeď a zeď. Velká chyba. Jen tak  tak jsem to ustála. Co to je?  Kolo. Obyčejné jízdní kolo. Nahmatávám řídítka, sedačku a ZEĎ. Hurá, našla jsem ji.

Konečně jsem našla pevnou stěnu a mohu pokračovat v prozkoumávání ulice. Nacházím novinový stánek, obchod se zeleninou, dopravní značku a najednou slyším zvuk auta. Auto troubí.  Je pozdě,  vrazila jsem do něj. Byl to TRABANT. Srážku jsem přežila a mohu tedy jít dál. Z rušné ulice se přesouvám do klidnějšího prostředí  lesa. Po měkké cestičce vstupuji do srubu. Na roubené stěně visí kožešiny, paroží, na stole leží něco chlupatého. Po podrobném zkoumání zjišťuji, že je to čutora. Ze srubu procházím lesem a snažím se vyhovět přání našeho průvodce, nešlapat do záhonů. Není to zrovna lehké, nevidím vůbec nic. Pokouším se nohou najít obrubník. Povedlo se, kytičky snad mojí návštěvu přežily. Průvodce mě opět chytá za ruku a pokládá mi ji na zábradlí. Upozorňuje mě na lávku a potok. Dávám si tedy pozor na ruce a nohy. Nebezpečí ovšem číhá i nad hlavou. To zjišťuji až při nárazu mého čela do větve stromu.

Další část výstavy už byla klidnější. Z lesa jsme se dostali do výstavní síně, kde jsme měli poznat nejrůznější sochy. Nejvíce nás zaujala socha Davida. Pak už nás čekala poslední zastávka – bar. Těšili jsme se, až si sedneme a objednáme si pití nebo něco na zub. Kdo našel židli, ten si sedl a mohl si objednat. Po zvážení všech možných problémů si nikdo netroufal objednat kávu nebo čaj. Odvážnější si objednali sáček s oříšky, ostatní zvolili raději lahev se studeným nápojem. Při odpočinku v baru nám průvodce vysvětlil znaky pro nevidomé na mincích, abychom mohli zaplatit a odpovídal na naše dotazy.

Po hodině strávené v naprosté tmě jsme opět našli světlo. Oči nás bolely, ale víc než bolest jsme všichni vnímali to štěstí, že máme zrak. Život ve tmě všechny obohatil o zajímavou zkušenost. Neviditelná výstava byla silným zážitkem pro každého z nás. Nevěříte? Zkuste to taky! „Vypněte“ zrak a žijte alespoň hodinu jen s pomocí ostatních smyslů.

Lenka Gregorová (C3A) a Mgr. Romana Parkmanová