Luboš Plamitzer: Hudba je něco, čemu bych se chtěl věnovat celý život

Luboš Plamitzer, student posledního ročníku Gymnázia Zikmunda Wintra v Rakovníku, prožívá šťastné období svého života. Splnil se mu jeho veliký sen. Byl přijat ke studiu na hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Obor: dirigování.

Ty a hudba…
Začal jsem s hudbou v relativně brzkém věku, stejně jako většina mých spolužáků. V Základní umělecké škole v Rakovníku jsem se učil na flétnu a později na kytaru. V té době jsem ale hudbu ještě nevnímal tak, že bych se jí někdy chtěl intenzivněji věnovat. Při poslechu klasické hudby doma mě určitě nenapadlo, že ji jednou budu chtít dokonce studovat.

Kdy přišla první změna?
Někdy v kvintě, v pátém ročníku gymnázia. Tehdy jsem hudbu začal mnohem více poslouchat a objevovat hudební nahrávky. Staré mistry dirigování dvacátého století, jako jsou rakouský dirigent Herbert von Karajan nebo jeho krajan Karl Böhm. Začal jsem pozvolna poznávat, že to je možná něco, co mě silně oslovilo. Takže jsem se vydal do Prahy a zjistil, jaká je možnost soukromé výuky, abych se mohl kromě gymnázia vzdělávat také v tomto oboru.

A výsledek?
Začal jsem docházet na soukromé hodiny na konzervatoř a také na hodiny klavíru do rakovnické zušky.

Ke komu?
Na klavír k paní učitelce Miladě Novákové a na dirigování k panu profesorovi Hynku Farkačovi. Do Prahy jsem dojížděl jednou týdně.

Splnila se tvá očekávání?
Víceméně jsem ani žádné představy a očekávání tom, jak výuka bude vypadat, neměl. Bylo to pro mě něco úplně nového. Ale od počátku velice zajímavého a určitě přínosného.

Že zkusíš štěstí na AMU ses rozhodl kdy?
Asi v septimě. Věnoval jsem se stále více hře na klavír a to mě dovedlo k poznání, že hudba a dirigování je něco, čemu bych se chtěl věnovat do konce svého života. Možná to zní v tuto chvíli příliš radikálně, ale já to tak dnes, v tuto chvíli, prostě cítím.

Určitě jsi navštěvoval také koncerty?
Jasně, a kromě koncertů také poměrně často konané veřejné generálky. Je to šance trochu nahlédnout pod plášť tajemnosti a poznat alespoň okrajově práci dirigenta.

Poděl se s námi v této souvislosti o svůj nejzajímavější hudební zážitek.
Asi nejzajímavějším zážitkem pro mě bylo loňské vystoupení Berlínské filharmonie, kde jsem se dostal shodou okolností i na generální zkoušku a mohl nějaký čas před koncertem pozorovat, jak dirigent Simon Rattle pracuje s jedním z nejlepších světových orchestrů.

Co tě nejvíce zaujalo?
Byl jsem především nadšený z toho, že jsem poprvé v životě viděl tenhle skvělý orchestr. A pak také to, jak to celé funguje. Jak dirigent s orchestrem nacvičuje, opravuje. A zajímavé bylo sledovat i to, jak anglický dirigent, který neumí česky, trénuje vystoupení s českými zpěváky.

Tvým hlavním oborem, který budeš na AMU studovat, je tedy dirigování?
Ano. Hlavní náplní je dirigování sborové, orchestrální a dirigování opery. Kromě toho budu studovat i teoretické předměty jako dějiny hudby, nauka o hudebních nástrojích. Analytické předměty, kdy se rozebírají skladby, a nebo předměty, které mají za cíl připravit dirigenta jako profesionálního účastníka hudebního provozu. Dbá se třeba hodně na hru na klavír. Praktické předměty, které pomáhají k výkonu povolání, jsou prostě žádoucí.

Které skladatele ty osobně preferuješ?
Repertoár je tak obsáhlý, že ani neznám všechny autory nebo jejich konkrétní díla. Snažím se ale nějak nelimitovat, a vlastně ani nemohu z hlediska mé budoucí profese, do nějaké úzké skupinky deseti, patnácti autorů. Snažím se poslouchat napříč všemi obdobími. Raným barokem počínaje a moderní hudbou konče.

Nemůžeš být konkrétnější?
V poslední době jsem se přes velké mistry jako je Mozart či Beethoven dostal k hudbě moderní. U velkých autorů, k nimž patří i ti, které jsem jmenoval, ale nikdy nemůžete říci, že je máte dokonale nastudovány. Stále je co objevovat. K moderní hudbě bych řekl, že je náročná a určitě ne pro každého. Ale asi nejvíce ke mně z moderních českých skladatelů hovoří Bohuslav Martinů.

Ten byl trochu pozapomenut…
Ano, v roce 1948 se nevrátil do vlasti. Za války byl v Americe, Švýcarsku a Itálii, takže byl okamžitě zamítnut tehdejší politickou garniturou a začal být objevován i českými hudebníky až v osmdesátých letech minulého století. Nyní je, myslím, jeho největší boom.

A takzvanou populární hudbu si poslechneš?
Když jedu autem, tak poslouchám rádio, nebo zajdu na koncert nějaké rakovnické kapely, kterou znám. Ale cíleně ji nevyhledávám.

Na co se nejvíce těšíš?
Že mě čeká něco nového. Naplno se budu moci věnovat tomu, co jsem doposud považoval jen za vedlejší zájem, ač jsem se mu chtěl věnovat později naplno. Bude to radikální, ale krásný přechod nejen k hraní na klavír a dirigování, ale ke studiu teorie. Takže těším se více méně na všechno.

Autor: Jana Elznicová, Rakovnický deník
http://rakovnicky.denik.cz/zpravy_region/lubos-plamitzer-hudba-je-neco-cemu-bych-se-chtel-venovat-cely-zivot-20150412.html