Sedíte v hledišti, avšak duší jste součástí Želar

Středa 5. října se pro členy KMD nesla ve stylu 2. světové války. Brno na začátku německé okupace, nemocnice, mnoho zraněných...

Píší se 40. léta 20. století, nemocnice jsou přeplněné zraněnými, nikdo nesmí vycházet ven po setmění. Eliška, jedna z nejlepších doktorek Brněnské nemocnice, právě zachránila ruku jednomu z příchozích. Pro dnešek její poslední pacient, chystá se odejít, má smluvenou tajnou schůzku s její láskou. „Nezapomeň na tašku,“ napomíná ji její přítel, velmi se o ni bojí a i na poslední chvíli se jí snaží její nebezpečný výlet vymluvit, ovšem nedaří se mu to.

Eliška přichází na místo určení, nikdo ji zatím neviděl. V tu chvíli jí však klepe na rameno jeden z jednotek SS. „ Schnell, was machen Sie hier?“ ptá se, Eliška však není schopna ze sebe vypravit jediné slovo. Zachraňuje ji až kolemjdoucí soused. Vydává ji za svou manželku, jež se právě vrací z nákupu, odvádí ji a při tom oznamuje nemilé zprávy. Mnoho zdejších lidí už je po smrti, nikdo není v bezpečí. To už ví i její přítel Slávek, jen co Eliška odešla, dozvěděl se o nejnovějších zatčených, je mezi nimi mnoho jejich přátel z odboje.

Vyděšená doktorka se vrací do ordinace. „Jsi v pořádku? Okamžitě si zabal věci, odjíždíš!“ křičí na ni Slávek. Za tu chvilku stihl vymyslet plán, jak ji dostat do bezpečí. Muž, kterého ten den zachránila, žije v malé vesnici v horách a Eliška tam bude od nynějška žít s ním, stane se jeho ženou. Ačkoli je v nebezpečí, Eliška se stále touží setkat se svou láskou, tím úžasným zbabělým doktorem. Proč zbabělým? Odpověď přichází záhy: „Emigroval, nechal tě tady,“ pronáší s mrtvolným klidem v hlase Slávek. Eliška jen nevěřícně kroutí hlavou, nám divákům je však už jasné, že právě toto je impuls, díky kterému začne nový příběh.

Znáte ten hloupý pocit, když jen sedíte a koukáte, nevíte co říct a v duchu si přejete, aby celá tahle situace byla jen hloupý sen? Eliščin výraz mluví za vše, nejraději by tu vůbec nebyla, nechce sedět v jednom kupé s takovým vesnickým primitivem, vždyť ten snad neumí ani do pěti počítat... Nenapadá ji nic lepšího, než onomu neznámému podat ruku a představit se. Joza, jak se jmenuje její „zachránce“, jí jen vyděšeně potřese rukou a záhy ji opět vrací zpět na své místo v kapse, za okamžik ji však vytahuje, tentokrát s nějakými papíry. „Vaše nové doklady,“ oznamuje. Eliška je bere do ruky a vytřeštěnýma očima čte, co v nich stojí. Její nové jméno je Hana, horší to už snad být ani nemůže. Opak je však pravdou.

Po příjezdu do Želar se Haně každý posmívá. Není divu, nese se jako princezna, nosí šaty, ve kterých by tady na vsi jen těžko pracovala. Zkrátka a dobře je všem jasné, že se sem nehodí a k Jozovi už vůbec ne. Ujímá se jí Jozova přítelkyně Žeňa, pomáhá jí ustrojit se do svatebního, a i přes všechny Haniny protesty jí vysvětluje, co a jak má dělat. Svatba proběhla, avšak ani jeden z toho nejsou nijak nadšení, chovají se chladně, vůbec se neusmívají. Žeňa se pokouší Hanuli naučit spřádat nitě, vařit, té to však vůbec nejde. Bojí se, má strach z Jozy, všichni na ni tak divně hledí, nepatří sem, má být ve městě, se Slávkem...

Týdny a měsíce plynou jako voda, Hana už na město téměř nemyslí, i na Jozu již pohlíží jinak, je sice na pohled hrubý, ale k ní je vždy milý, jemný. Z počátečního odporu se vyvíjí něco, co by asi nikdo nečekal, vzájemná náklonnost roste, už pro ni není jen nějaký vesnický chlápek, je to její manžel, JEJÍ Joza. Každý už na ni pohlíží jinak, přátelí se s Žeňou, tráví spolu téměř veškerý volný čas. Hanulka vymýšlí, čím by Jozu překvapila, rozhodne se, že mu uplete svetr. I sejdou se jednou odpoledne v domě a oba se tváří jakoby nic. „Sedni si,“ říká Joza. „Zavři oči,“ odpovídá Hanule. Joza sahá za vestu a vytahuje ručně vyřezanou naběračku, Hana se otočí a vyndavá vlastnoručně upletený svetr, sice moc nesedí, ale na to nikdo nehledí. Okamžitě si padli do náruče. Milují se, teď už je to jasné.

Děje se ještě mnoho věcí, avšak jedním ze zásadních zlomů je den, kdy Hanule jde do lesa pro ostružiny na koláč, upadne a celá pomlácená leží v bezvědomí. Mezitím ve vesnici všichni tvrdí, že utekla. Až mladý klučina, kterého nikdo nemá moc v lásce (hlavně zdejší farář ne), najde Hanku v lese a pokouší se ji dovléct zpět do vsi. Farář vymyslel historku, jen aby se ho zbavil, to on údajně Hanuli zmlátil, on je ten neřád. Joza si ji odnáší domů, avšak po pár dnech je jasné, že něco není v pořádku. Jak Hanka ležela v zimě na zemi, nastydl jí žlučník. Potřebuje operaci, do nemocnice však nemůže. Zdejší felčar se tedy na naléhání bylinkářky Lucky odvažuje a bere Hanu k sobě na stůl. Bude v pořádku, uzdraví se. Náhle však přichází nezvaný host, farář si nedal pokoj a z vlastní sobeckosti zavolal na tajnou policii. Jeden z jednotek tedy přichází a znavená Hanule dostává šok, jelikož si myslí, že jde pro ni. Naštěstí však nakonec odvedou jen mladého Libku, chlapce, který ji zachránil.

Od té doby všichni žijí šťastně, válka pomalu končí a přijíždí Rudá armáda. Všichni se radují. Ne však na dlouho. Mnoho lidí už je mrtvých, vojáci se blíží i do Želar, nikdo jim neunikne. Farář, jenž byl přesvědčen o spravedlivosti boží, je další na mušce. Ani Joza neunikl. Nebe zčernalo, konec války a přece je stále proléváno tolik krve... Hana se vrací do Brna. Slávek je po smrti, avšak její bývalá láska, ten úžasný doktor, je stále zde, naivně doufá, že se s Hanou, Eliškou, dají opět dohromady. Ta však odmítá. Miluje jen a pouze, navždy svého, Jozu.

Příběh plný nenadálých zvratů, lidské nenávisti, starostí, lásky, dobroty i zloby, protkán mnoha životními příběhy, dokáže každého nemilosrdně vtáhnout do děje. Sedíte v hledišti, avšak duší jste součástí Želar, prožíváte vše, jako byste byli jejich součástí. Hra, jež svou komplikovaností a množstvím metafor mnohonásobně přesahuje většinu dnešních představení. Spolu s výbornou scénografií, výběrem hudby, scénářem, výpravou a vůbec celou svou podstatou nám dokazuje, že ač se to někdy nezdá, i my jsme v této době schopni něčeho tak mistrovského. Osobně musím nejvíce ocenit scénu, její rozložení, naprosto bravurně zvládnutou orientaci v prostoru, prolínání perspektivy a dosáhnutí hloubky v relativně malé místnosti, to se jen tak nevidí. Herecké výkony byly dle mého úžasné, herci neřekli ani slovo, přesto jsem však jako divák přesně věděla, co chtějí pohledem říct. Režie se naprosto bravurně zhostil Pavel Khek.

Z tohoto představení si nesu velice, velice hluboký zážitek, myslím, že se mi vrylo do paměti na pěknou řádku let.

Anežka Sixtová, C1B

Zdroj fotografií: http://www.mestskadivadlaprazska.cz/inscenace/8/zelary/