Žít s tím, že mám kolem sebe jen nepřátele, není zrovna příjemné

Tentokrát jsme se s Klubem mladých diváků vypravili na představení Don Juan, které se 9. února hrálo v Divadle pod Palmovkou. Mě osobně zajímalo, jak bude tato divadelní hra původem od Moliéra ztvárněná. Toto drama je velmi známé, ale každé divadlo si jej upraví podle svých možností a potřeby. 

Myslím, že všichni znáte hlavní postavu, podle které se také celá hra jmenuje. Don Juan je šlechtic, který však vůbec nedbá na to, jak by se měl chovat. Na jeho povaze se snad na první pohled nedá najít nic dobrého. Je vypočítavý, prolhaný, povrchní a svědomí mu nic neříká. Užívá si života, ale tím špatným způsobem. Jeho jediný sluha Sganarel mu musí neustále trpět jeho pletky se ženami a poslouchat jeho prostopášná slova o Bohu. Sluha je tak jediný, kdo s Donem Juanem zůstává. Většina lidí se od něj odvrátila a upřímně se není čemu divit.

Mezi hlavní Juanovy slabiny patří ženy. Jak sám popsal, každá z nich si zaslouží jeho pozornost a tak se pouští stále znova do nových milostných vztahů. Celá první polovina představení vlastně byla doslova jednou velkou Juanovou „jízdou“ za milostným dobrodružstvím. Na podiu se totiž z jeho křesla na kolečkách stala motorka i loďka a celá scéna působila velice zajímavě, protože se na velké plátno promítala okolní krajina.

S postupem děje se ještě více ukazovala Juanova osobnost. Jeho neustálé lhaní a intriky nebraly konce a začínala jsem mít opravdu pocit, že není možné, aby nebylo tohle chování potrestáno. Jediné, nad čím jsem musela žasnout, bylo, jak mistrovsky uměl jednat s lidmi a využívat je pro svůj prospěch. Ať to byli sousedé, kterým dlužil peníze, bratři, kteří se mstili za zostuzení své sestry nebo dokonce vlastní slepý otec, všechny dokázal svým šarmem a důvtipem ošálit. Jediný, kdo mu nepodlehl, byl Sganarel, který však nic nezmohl a Juan ho vůbec neposlouchal

Na konci představení mohli mít diváci na okamžik pocit, že se stal zázrak a Don Juan si uvědomil, jak se po celou dobu choval. Herec začal plakat a objímat svého otce, který byl nesmírně šťastný, že jeho syn dostal rozum, ale opak byl pravdou. Juanova duše byla už tak zhýralá, že na oko předstíral, že bude konat dobro, ale přesto zůstával pořád stejný a ještě se oháněl tím, že to dělá každý. V tuto chvíli si myslím, že konečně došlo na Sganarelova slova, že tohle mu nebe nikdy nedopustí. Poslední, co diváci před potleskem zahlédli, bylo, jak si Juan podá ruku s přízrakem a poté už leží na zemi mrtvý.

Celá tato divadelní inscenace myslím zaujala většinu diváků v sále. Velmi pozitivní bylo, že hra byla přepracovaná do moderní podoby. Přesto, že je drama popisované jako komedie a v určitých scénách tomu tak i bylo, tak bych ji takto nezařadila. Místy se člověk musel zamyslet nad celkovou situací a chováním a někdy to nebylo dvakrát lehké. Na druhé straně byly některé scény jako dělané pro mladší generaci, když se po podiu procházel spoře oděný Don Juan a jeho dívky. Musím uznat, že jsem herce hlavní role opravdu obdivovala, protože se vůbec nestyděl. Ale myslím, že z tohoto představení bychom si měli odnést ve svých hlavách něco jiného. Alespoň pro mě bude důležité to, že se nemůžeme beztrestně chovat tak, abychom ubližovali svému okolí, protože nakonec na to doplatíme hlavně my. A žít s tím, že kolem sebe mám jen samé nepřátele, není zrovna příjemné.

Marie Brožová, C2B