Petr Tolman: Na ČMAK 2021 nikdy nezapomenu

14. 9. 2021 | Mgr. Klára Hejdová, Petr Tolman

Začátek září netrávil Petr Tolman (O8) ve škole. Na týden se totiž stal kongresmanem, zástupcem státu Louisiana ve Sněmovně reprezentantů Spojených států amerických. Mohl tak učinit díky unikátnímu a ryze českému projektu Český model amerického kongresu (ČMAK).

x8wa4c5zpt_____CMAK_ctvrtek_472

Do projektu jsem se přihlásil již v květnu, ovšem až na úplném konci srpna začalo to správné těšení se, a také obíhání, zařizování a přípravy. V neděli 5. září ráno jsem dorazil na autobusové nádraží na Zličíně, odkud byl plánován hromadný odjezd do Plzně. Již během čekání jsem navázal první kontakty s účastníky, ať už šlo o další kongresmany, senátory, novináře či lobbisty. U lobby bych se rád zastavil a vzpomněl, že GZW má vedle mé účasti na ČMAKu ještě jednu stopu-za neziskovou organizaci RepresentWomen zde totiž lobboval náš absolvent Jiří Makovský (pro svou legendární pozici na akci přezdíván ČMAKovský).

V Plzni se skupina zatím pouze neformálně oblečených lidí přesunula do prostorů Filosofické fakulty ZČU, kde nás osobně přivítal prezident Milan Podmaník a Adam Karas, předseda Sněmovny reprezentantů a šéf ČMAKu v jedné osobě. Následovalo menší školení, jehož obsahem bylo připravit nás na to, jak ČMAK funguje, a pak již byl čas odjet na koleje. Byl mi přidělen pokoj na koleji Bolevecká, která se nachází v severozápadní části Plzně, poblíž tramvajových linek 1 a 4. Zde jsem se však stihl pouze převléci do formálního oblečení a pak již následoval přesun do Restaurace Alfa, kde se v tamějším společenském sále konalo slavnostní zahájení. Jak vzpomenul Martin Baxa, primátor Plzně, poslanec a jeden z řečníků, dříve se tam konaly i velmi příjemné diskotéky. Dalšími řečníky byli například bývalý ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček nebo Dena Brownlow z velvyslanectví USA. První večer v Plzni jsem si vyhradil na poznávání krás tohoto města v noci. Samozřejmě jsem se brzy vrátil, abych byl čilý na další den.



Pondělní dopoledne se neslo ve znamení přednášek. Od poslance Jana Lipavského jsem vyslechl příběh umučeného ruského auditora Sergeje Magnitského, jehož jméno dnes nosí důležitý zákon na ochranu lidských práv, a zaujala mě také analýza amerického stranického systému od Jana Hroudného. Po obědě se ze mě stal již naplno kongresman za stát Louisiana z Republikánské strany, respektive frakce Nové pravice. Začalo totiž zatím jen zkušební zasedání Výboru pro národní bezpečnost, jehož jsem byl členem. Zkušební však již nebylo jednání frakční, které mělo tu výhodu, že jsme mohli bez okolků vyjádřit svůj názor na návrhy zákonů, které jsme měli v rámci výborů projednávat a na něž jsme již dříve napsali stanoviska. Následné zasedání celé Republikánské strany, tedy frakcí Nová pravice (Reaganovi konzervativci), Klub za svobodu (skalní podporovatelé Donalda Trumpa), Liberální republikáni (alias RINO-Republicans in name only) a Tradicionalisté (náboženští „filosofové“), přineslo volbu mediálního zástupce a také diskusi o volbách stranických zástupců v dalších sněmovních výborech, které se měly konat druhý den.

Jednání pokračovalo v hospodě, kam se část strany přesunula, samozřejmě za účasti zástupce z Tiskového centra kongresu. Díky tomu vidělo plénum sněmovny druhý den ráno úžasný stranický konsenzus, když na všechny volené funkce kandidovalo přesně tolik lidí, kolik bylo volených funkcí, a navíc napříč frakcemi strany. Plénu však předcházelo podání kandidatury, tedy sehnání minimálně tří podpisů ráno během čekání před radnicí. Nejprve probíhala volba členů Výboru pro jednací řád. Tam jsem kandidoval já spolu se zástupcem Klubu za svobodu, který ve svém projevu nazval opoziční Demokraty odpadem. Můj projev byl o poznání mírnější, avšak plný národní hrdosti. Získal jsem 13 hlasů a můj protikandidát 11. Jelikož však ve VJŘ měla mít Republikánská strana dva členy, ani jeden z nás nevyhrál/neprohrál. Naproti tomu u Demokratů se strhla vnitrostranická vřava, která skončila zpochybněním hlasování. Na konci opakovaného hlasování bylo pořadí kandidátů opravdu jiné. Se svými spolustraníky jsme jim věnovali parodické označení „chráněná dílna“. Volby dopadly dobře i v případě hlasování o členech Dohodovacího výboru i Etické komise.

Další tři dny se již nesly ve znamení jednání ve Výboru pro národní bezpečnost. Republikáni zde byli v menšině (6:5), proto jsme neměli úplně nejsnazší pozici pro vyjednávání. Projednával se tu zákon o ochraně amerických investorů v Číně, ten dopadl víceméně dobře a nakonec byl schválen. Horší to již bylo druhý den se zákonem o snížení financování policie, v němž Demokraté prosadili sice téměř nezměněné financování, ovšem také zrušení Projektu 1033 – tedy projektu přeprodávání armádního vybavení policii. O vyloženou tragédii se však nejednalo, podařilo se nám totiž prosadit zrušení kontroverzního způsobu policejní razie no-knock warrant. Ve středu se však ve výborech jednalo pouze odpoledne, čas před obědem byl totiž vyhrazen na simulaci Nejvyššího soudu USA a také na soutěž ČMAK hunt, já se však ani jedné z doplňkových akcí neúčastnil.

Čtvrtek započal opět frakčním zasedáním a následně výborovým jednáním o posledním zákoně, který měl bojovat proti dezinformacím. Ten se podařilo víceméně stáhnout na naši stranu poté, co lobbisté nasypali dost šeků do demokratických členů VNB. Ti pak hlasovali pro paragraf o navrácení konzervativní televizní stanice Fox News Channel do rukou majitele – jeden z výborů totiž prosadil její znárodnění. Nepodařilo se však zrušit agenturu, která by „sváděla boj s dezinformacemi“ – podle Republikánů by spíše cenzurovala. Závěr mého pracovního dne se konal ve Výboru pro jednací řád, kde jsme spolu s dalšími pěti členy výboru a předsedou sněmovny vybírali zákony, o kterých bude jednat plénum. Bohužel pro Republikány, Demokraté opět prosadili to, co chtěli. To byl však prostor pro kreativitu mé strany.

Plénum, které se konalo v pátek, se tak neslo ve znamení obstrukcí ze strany Republikánů. K opravdu velké „radosti“ předsedy Karase alias paní Nancy Pelosiové se tak plénem nesla četba z Bible, ale také z nové knihy Petra Fialy. Jeden z kongresmanů citoval text písně Waka Waka od zpěvačky Shakiry a kromě toho bylo předsednictvo neustále bombardováno technickými poznámkami ve stylu „Bolí nás hlava, neřvěte!“. Jeden z kolegů také objevil trhliny v předsedově znalosti jednacího řádu. Nakonec se podařilo projednat a prosadit všechny zákony, které na plénum přišly, a některé dokonce i Republikáni podpořili. Velkou popularitu si získal například zákon o ochraně zvířat, který mimo jiné ukládal chovatelům krav povinnost pouštět jim v rámci zlepšení národního cítění americkou hymnu. Mělo se tak dít pětkrát denně a s maximální hlasitostí 80 dB. Bez takového „trollení“ by ČMAK ani nebyl ČMAKem. To mě přivádí na myšlenku, že vedle lepšího poznání amerického politického systému jsem také za těch pět dní potkal mnoho fajn lidí, se kterými jsem se rozhodně neviděl naposledy. A i kdyby, rozloučení, které se konalo v baru Bílej Medvěd, bylo taktéž velmi příjemnou a přátelskou akcí, která velmi důstojně uzavřela celý ČMAK.

Když jsem v sobotu ráno Plzeň opouštěl, měl jsem pocit, že jsem zde strávil nejlepší dny tohoto roku, a rozhodně na ČMAK 2021 nikdy nezapomenu 😊

Petr Tolman, O8