Svět bez světel

V úterý 10. prosince 2013 navštívila třída O5 výstavu, která nám měla otevřít oči. Jedná se o univerzální Neviditelnou výstavu v Praze. Výstižný název prozrazuje, že na této „výstavě“ opravdu nespatříte víc, než tmu a temno. Věřte či ne, je velký rozdíl v tom, když jdete v noci po tmě na toaletu, a když se ve tmě pohybujete v naprosto neznámém prostoru. Pocit, který vás v té tmě a následném objevení světla ovládne, je opravdu ojedinělý a nezapomenutelný.

Po příchodu do budovy jsme se octli v prostředí, kde se kolem pohybovali i slepí lidé, a tak to chtělo také více opatrnosti. Nakonec jsme však došli k závěru, že jsou to úplně stejní lidé jako my, a i když občas do někoho z nás narazili, v prostoru se pohybovali téměř bezchybně, což si z naší strany zasloužilo neuvěřitelný obdiv.

Ještě před samotnou výstavou jsme byli zavedeni do místnosti, ve které se nacházely různé pomůcky, lupy, hry a spousta dalších věcí, které jsme měli možnost vyzkoušet. Mohli jsme si prohlédnout knihu psanou v Braillově písmu, či si na velké tabuli přečíst něco o jeho tvůrci. Naše vědomosti se o moc rozšířily a my samozřejmě zjistili, jak náročné je být slepý. To pravé nás však teprve čekalo.

Když se nám konečně otevřely dveře, které nás posléze zavedly do tajuplných místností slepeckého světa, všichni se alespoň trochu vyděsili. Nelze se cítit příjemně, když vstoupíte do prostor, kde vám pomáhá jen hmat a sluch. Tyto dva smyslové vjemy byly to jediné, díky čemu jsme se v temnotách mohli orientovat. Samozřejmě ihned po příchodu nás oslovil příjemný hlas, který nás doprovázel po celou magickou cestu.

Něco přes hodinu jsme bloudili v tmách a prožívali, jaký je vlastně život bez zraku. Ať už jste oči měli zavřené či otevřené, pohled byl vždy stejný a to bylo děsivé. Horší však byla představa, že lidé bez zraku takto žijí každý den.

Po příchodu zpět na světlo jsme museli dávat pozor. Když člověk tráví přes hodinu ve tmě s otevřenýma očima, silný nával světla je pro něho šok. Je to jako byste se právě probudili z hlubokého spánku. Světlo je ostré, ale po takové době v temnotě i osvobozující a příjemné.

Nešlo však jen o to, uvědomit si, jaké je to žít bez zraku. Uvědomili jsme si, že tento život je náročný a plný strastí, ale lidé s tímto „hendikepem“ (dá-li se to tak nazvat) si vedou pozoruhodně dobře a tím si zaslouží náš nesmírný obdiv. Snaží se žít normální život stejně tak, jako my ostatní a my bychom to tak také měli brát. Měli bychom je brát jako sobě rovné, protože oni většinou nestojí o politování. Život je baví a většina z nich se s tím téměř smířila a žijí život, jaký chtějí.

Z výstavy jsme si jako třída odnesli spoustu zajímavých zážitků a také alespoň špetku toho pochopení. Pokud byste si i vy chtěli vyzkoušet jaké to je žít ve světě, kde jste odkázáni na ostatní a dopomáhá vám jen sluch a hmat, tak byste bez váhání tuto výstavu měli navštívit. Budete mile překvapeni.

Veronika Holečková, O5